28.3.

29. březen 2016 | 01.51 |

gjgfjgj

Další ráno plné jarní energie. Další nový, prosluněný den. Proč mě ale jeho krása nenaplňuje jako dřív? Tak moc jsem si přála znovu cítit teplo prostupující celým tělem, vypustit vše špatné a odeslat to spolu s mrazem někam daleko. Jenže je to celé naopak. Čím více slunce, čím více přicházejícího jara, tím více vzpomínek a trápení. Chybí mi ty dny, kdy jsme si psali denně a já z toho neměla výčitky jako dnes. Chybí mi cesty do školy, kdy jsem z okna autobusu pozorovala svět a při cestě kolem nezapomenutelného, modrého paneláku cítila blažený pocit. Pokaždé jsem Tě s očekáváním vyhlížela. Chybí mi i cesty k Tobě domů, kdy jsem sotva z nervozity popadala dech. Chybí mi poklidné večery, kdy jsem s knížkou na zahradě snila s úsměvem na tváři, že tyto příběhy budou jednou i naše. Byla jsem tak mladá, plná snů, cílů, ideálů, přesvědčení.... Dával jsi mi svými slovy tolik naděje. Zbožňovala jsem chvíle, kdy jsi mi dokázal jednou větou, jedním slovem vykouzlit můj den náderným a naplňujícím. Stále se mi to vše přehrává v hlavě i po několika letech. Mám strach, že už je vše jinak, zapomenuté. Platí ještě Tvá slova, že si se mnou píšeš moc rád, klidně každou chvíli? Platí Tvé - kdybych nebyl s XXX, byla bys jediná, s kterou bych byl? Platí Tvé - nikdy neříkej nikdy, třeba spolu jednou budeme? Platí tohle všechno a mnoho dalšího? Mám někdy pocit, jako bych pro Tebe znamenala čím dál méně. Zároveň někdy cítím, jako by to něco malého v Tobě rostlo čím dál víc. Jsou to dva neslučitelné pocity, které se mění jako na horské dráze. Teď stojím někde mezi dvěma světy bez schopnosti se hnout. Jsem mezi štěstím a naprostým neštěstím a mé srdce to mate. Už dávno nejsem ta sebejistá, cílevědomá, nadějeplná 15-ti letá holka. Jsem jiná. Dospělá, uvězněná v minulosti a pohlcena "dětskou láskou." Čím déle toto vše trvá, čím déle mě necháváš v nevědomosti a v nepochopení, tím víc ztrácím sama sebe, přestávám to být já. Uvažuji nad tím, jak to mezi námi je, nebo není a zapomínám tím na svět okolo sebe. Jsem jen ponořená do otázek, které se neustále přehrávají dokola a nejdou vypnout. Cítím se často tak bezcenná, hloupá, neschopná čehokoli, jako absolutní nula. Každý den nosím masku a přitom se uvnitř rozpadám. A za to všechno může ticho. To ticho, kdy Tvá ústa mlčí a na nic z toho mi neodpovídají. Líbat mě dokážou, ale vysvětlit mi to ne, proč? Těším se na den, kdy znovu najdu sebe sama, svou rovnováhu, cílevědomost a Ty budeš jen sladkou tečkou za tím vším, co bylo a čemu už nikdy nedovolím, aby se vrátilo... ♥ 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře