Můj život a má zklamání 7

9. květen 2013 | 20.20 |

Po dlouhé době přišel opět čas na můj další příběh.. :) Za těch pár měsíců se toho stalo opravdu mnoho, co zasáhlo mé srdce, ať kladně, nebo záporně.. :)) Tak doufám, že se Vám to bude líbit a budete aspoň trošku spokojeni.. :))

O pár měsíců později....

Vše s předešlou slečnou je už vyřešeno a urovnáno.  Teď už je jen čas čekat na nový začátek. A ten opravdu přišel. Byla to další dívka z vedlejší třídy. Byla něčím jiná. Měla v sobě něco neobvyklého. Nešlo ani o její krásu, která byla  také nevídaná, ale spíš o její srdce. Byla tak milá, dobrosrdečná, hodná a laskavá......

Začalo to tím, že si začali více psát na "FB". Potom se potkávali ve škole, povídali si, potkávali se v místním parku. Po pár týdnech se z jedné strany objevila láska. No, nedá se to nazvat láskou, ale poblázněním zaručeně. Uchvátilo ji vše, co dělá. Nemohla spustit zrak z jejich očí, z jejího roztomilého úsměvu. Začínala do ní být neskutečný blázen. Při čemkoli, co dělala, myslela jen na ní, nedokázala se na nic soustředit. Tak silné pocity, jako teď, nezažívala nikdy, opravdu nikdy. Bylo to něčím zvláštní, jiné. Časem už to nemohla vydržet a prostě ji to napsala. Dočkala se reakce, kterou z části čekala, ale z části vůbec ne. Odpověděla ji, že je moc ráda, že to ví a že to i tušila. Spadl ji kámen ze srdce, i když přepokládala, že nic víc z toho nebude, ale byla ráda, že ji své pocity mohla říct. Chtěla, aby dělali, jakože se nic nestalo, že ji nic nenapsala, ale to ONA nechtěla. Nechala tomu čas, nijak zvlášť se nesnažila, protože v dřívějších vztazích ji snaha byla spíše na obtíž a zcela zbytečná. Po čase se opravdu něco změnilo, nečekala to, ale přišlo to. Začali si rozumět nějak více, než předtím. Začali si i více psát. Už se i ráno scházeli na zastávce a při přivítání a rozloučení se objali. Cítila zvláštní pocit, pocit nejistoty a zároveň štěstí. Zbožňovala, když na sobě cítila její vůni, když cítila její dotyky. Cítila se jako v nebi, po boku dokonalého anděla.... 

Postupem času se začalo měnit i jejich psaní, bylo čím dál intenzivnější. Začali si psát i SMSky na dobrou noc, na dobré ráno, přes den, skoro pořád. Ve škole se začali více scházet na chodbách, častěji se objímat, jednoho dne se dostalo i na pusu. Byl to báječný den. Začala cítit, jak se ji jméno její vysněné princezničky zarývá do srdce. Každý den chodila s úsměvem a nadšením do školy. Těšila se na ní, jak nikdy na nikoho. Dělala ji neuvěřitelně šťastnou, připadala si jako ve své pohádky ze sna, jako v nikdy nepoznaném světě lásky.

Pak přišel ten den, ten neuvěřitelný den, kdy spolu šli po škole ven. Cítila, jak je velmi nervózní, strašně moc se styděla, ale nedávala to na sobě moc znát, i když to asi přehlédnout nešlo. Hlas se ji chvěl, srdce ji tlouklo neuvěřitelnou rychlostí a oči ji zářily štěstím, že je po jejím boku, že je tam jen s ní.  Ze začátku to bylo takové divné, jen seděli, poslouchali písničky, občas něco řekli, zasmáli se, ale cítila se trapně. Potom tam ale přišlo pár lidí a postupem času ta nervozita opadla a bylo to fajn. Zůstali tam opět sami. "Hádali se," fackovali se a mátili, dělali na sebe držtičky a potom....... Potom se k sobě přiblížili ještě víc a nastala chvíle, na kterou čekala už od začátku. Ta dokonalá holka,  o které denně snila, ta, která stála tak blízko ní, ji začala líbat. Přála si, aby to nikdy neskončilo, podlomila se ji kolena, srdce ji málem vyskočilo, jen zavřela oči a naplno si to užívala. Pak otevřela oči, podívala se na ni a neměla slov.  Nevěděla, co říct, byla jako omámená, jako pod vlivem těch nejtvrdších drog, jako zavalená pod tím největším balvanem. Chtěla, aby se to zopakovalo, aspoň ještě tisíckrát.  A stalo se to. Seděli v čekárně na nádraží, povídali si, rýpali do sebe, "hádali se" a prali se o mobil, protože nechtěla, aby ji měla jako tapetu. Řekla ji, že ji "zabije" a udělalo to. Tím nejněžnějším, nejkrásnějším a nejsladším způsobem na světě - polibkem. Umírala by takhle klidně pořád. Čas plynul neuvěřitelnou rychlostí, těch 5 hodin uteklo jako půl hodiny. Čekal je víkend, ten dlouhý, vlečící se, nudný a osamocený. Rozloučili se dalším nezapomenutelným polibkem, nasedla do autobusu a jen se dívala na její krásnou, v dáli mizící tvář. Do 2 minut ji přišla SMSka s textem: "Už teď mi moc chybíš :( :* " .. Miliony motýlků ji začaly přelétat v břiše a s úsměvem na tváři ji odepsala. Psali si zase až do večera. Napsala ji, že její fotky viděli i její mamka. To ji strašně moc potěšilo, říkala si, že to asi myslí vážně, když ukazuje její fotky své mamce. To ji dodalo odvahu, aby i ona řekla své mamce o ni. Jenomže to mělo menší háček. Její rodina vůbec netušila nic o tom, že kluci jsou pro ni tabu. Ale vzpomněla si na to, co ten den prožili, vzpomněla si na ní, sebrala všechnu odvahu a svým rodičům to řekla. Reakce byla velmi pozitivní, byli velmi hodní a chápaví. Další obří kámen ji spadl ze srdce.

Pár dnů probíhalo stejně - objímání, pusinkování na chodbách, povídání si, ježdění ze školy déle a spoustu dalších krásných věcí. Pak si ale jeden večer psali na "FB" .. Jako vždy do sebe rýpali a ONA to vzala vážně. Nebo spíš nevzala, ale snažila se to tak udělat, začala ji ignorovat, neodepisovat ji a ráno ji ani nečekala na zastávce. Srdce se ji svíralo, slzy ji tekly po tváři, ale vzchopila se. Šla potom na záchod a přišla za ni kamarádka a něco ji od NÍ dala. Byla to vločka, pro někoho možná dětinské, ale pro mě boží. Přála si ji totiž od ní, den před tím je s dětmi vráběla ve školce a chtěla jednu na památku. Kamarádka ji řekla, ať si to přečte, ale nechápala co. Vždyť na vločce se nic přeci číst nedá. Ale překvapivě dá. Bylo tam napsané něco velmi krásného: " Říká se, že láska je jako sněhová vločka, když si myslíš, že ji pevně držíš v rukou, roztaje. Až roztaje tahle, potom nebude ani moje láska...... S láskou XXXX" .... Všechny slzy trápení, které měla v očích, se změnily na slzy štěstí. Ale stejně nechápala, proč ji ani nepozdravila. Raději na to dál nemyslela a šla s kamarádkou k ní do třídy. Podívala se ze dveří a tam stála ONA, paní dokonalá. Zavolala si ji k sobě, tak ještě s kapičkami slz k ní šla, usmála se a čekala. Řekla ji, ať nepláče, že ji jen chtěla dokázat, že i ona je silná a dodrží to,co řekne. Objala ji a dala pusu. Všechno trápení zmizelo jako ranní mlha v ulicích. Tento den byl opravdu takovým.... osudovým. Odpoledne na ni měla čekat u dveří, udělala to a čekala. Viděla jak běží ze schodů dolů a něco ji dala. Byl to dopis. Ten nejůžasnější, nejkrásnější a nejbáječnější dopis, který kdy četla. Bylo tam neuvěřitelně moc nádherných věcí, ale nejdůležitější bylo posledních pár vět. Vlastně hlavně ta poslední -> " DNESKA MŮŽEME VYKŘIČET DO SVĚTA: JSME SPOLU A JSME ŠŤASTNÉ.... ZBOŽŇUJU TĚ" .... Byl to den, kdy byla oficiálně její. Ta nejdokonalejší holka patřila jen ji, nikomu jinému. Byl to den, který jakoby někdo vytáhl z jejich představ, snů a tajných přání. Byla tak šťastná. Potom šli ruku v ruce ze školy. Přála si, aby to trvalo navždy, aby se po celý svůj život mohla starat už jen o ní, rozmazlovat si ji, milovat ji, chránit ji a být ji tou největší oporou v každé situaci..... To by nebyla ona, aby už zase nezačala snít a plánovat si vše, co by chtěla dělat. V první řadě ji okamžitě napadli Vánoce. Ten krásný, božský den. Vymýšlela nějaký dárek,který by ji mohl potěšit. Pak si ale na něco vzpomněla. ONA má vlastně ráda Avril Lavigne. No, opravdu by to nebyla ono, kdyby hned ten den neobjednala něco od ní. Měla to být voňavka a CDčko. Váhala, jestli to koupit nebo ne, nevěděla, jestli je to vhodné, jestli ji to potěší, jestli bude spokojená, prostě měla v hlavě tisíce pochybností, ale nakonec se rozhodla, že to koupí. Pak přišlo další plánování. Plánování toho, až ji jednou vezme k sobě domů a řekne: "To je ONA, ta, kterou zbožňuju a kterou nikomu nedám" ... V hlavě měla tolik věcí, které s ní chtěla podniknout, jen aby byla tou nejšťastnější slečnou na světě. Co se ale nestalo..............

V jejím životě nikdy neměla v lásce štěstí, a i když tentokrát byla přesvědčená, že to bude na mooooooc dlouho, skončilo to... Po 6 dnech to skončilo. Napsala ji, že ji nemůže milovat. Neskutečně moc ji to trhalo srdíčko, slzy ji několik hodin stékaly po tváři, nebyla schopna jakéhokoli slova, hlavou se ji honily všelijaké myšlenky. Život pro ní ztratil smysl, už nechtěla nic dělat, chtěla jen vrátit čas a zastavit tu bolest, která ji sužovala.  Pořád se ptala proč, proč tak najednou, proč psala všechny ty krásné věci, proč ji tvrdila, že to bude navždy, proč ji lhala, že už nikdo lepší než ona nepřijde, proč ji psala, že už bez ni nedokáže být, proč ji psala, že je na ní závislá, proč líbala její rty a přitom to zřejmě nebylo upřímné, proč ji říkala, že ji chce ukázat své mamce se slovy: "To je ona, ta nejdokonalejší z nejdokonalejších, kterou už nikdy neopustím a ode dneška se mnou bude spinkat v mém pelíšku" .... Proč sakra tohle všechno?! Vločku i dopis roztrhala na stovky kousků, spálila a popel vyhodila. Přála si, aby tak, jako jde spálit papír a slova na něm, šli spálit i city a bolest, které zaplavovaly její srdíčko. Proč nejde říct svému srdci - dobře, nevyšlo to, přestaň milovat a hledej jinde?! Nedokázala ji na to odepsat, nevěděla co.... Další den se potkali ve škole, koukala na ní, jako na trosku, soucitně ji objala, řekla, ať nepláče a pak šla. To ji ale rozplakalo ještě víc, protože věděla, že žádný polibek už nedostane, nebude ji moct chytit za ruku a i tohle obejmutí bylo to poslední. Měla strašnou zlost a zároveň cítila strašlivou úzkost a bolest. Nevěděla, jak se chovat, jak reagovat, jak jít dál, nevěděla nic. Byla tak moc zoufalá, že se zachovala jako největší trubka. Byla nepříjemná, zároveň tak osamělá a smutná. V jejím srdci bylo nespočetně mnoho pocitů. A díky tomu její chování dospělo k tomu, že se spolu přestali i bavit, párkrát se i pohádali. Každým dnem se její trápení zvyšovalo a zvyšovalo. Jednoho dne ji napsala něco, co ji srazilo úplně ke dnu - Jsem šťastná a je pravda, že je teď někdo jiný, kdo mi vrtá hlavou...... Lidi, jako ty a XXXX v životě nepotřebuju a klidně si je nechám ujít... ........... To byla ta největší rána ze všech. Chtěla tu, po které teď touží vymazat z tohohle světa a hned potom vymazat i sama sebe. Slzy vystřídala zlost, zlost samota, samota bolest a bolest opět slzy.. Takhle to šlo den i noc. Zoufalství a srdce plné tmy. Ale to ještě netušila, že nejhorší dny ji teprve čekají. Musela každý den chodit místy, kde se poprvé objali, kde se poprvé políbili, kde trávili společné chvíle, kde šli ruku v ruce, kde se na sebe culili, kde byli spolu..... Každý den se musí dívat na to, jak se s tou svou vyvolenou objímá, jak se na sebe dívají, jak vedle sebe sedí a občas otočí pohled k ní. Je to tak ponižující a zároveň ubíjející. Co cítí teď, nemůže cítit snad nikdo. Teď už se spolu sice baví, ale to taky není zrovna nejlepší.. I když.. nedá se říct, že se spolu baví, jen se pozdraví a jdou dál.. Jen si napsali pár SMSek, ale to byli ty SMS na usmířenou. Ve kterých ji napsala, že už to není ona, že je nová, ale že se s tím bude muset smířit. V tom se ji začaly prohánět hlavou další myšlenky a otázky.... -> Vždyť jsem pořád stejná, nic se nezměnilo, jen už nemám sílu se usmívat, bez tebe ne <- ...... Ale věří, že jednoho dne si vedle sebe sednou a budou si povídat jako dřív, jako dvě kamarádky.. Budou si vyprávět o svých nových přítelkyních, o všelijakých blbostech.. Ale to bude až za moooc dlouho. Protože tahle bolest je obrovská. Srovnat se s tím, že ji bude výdat s jinou, na stejných místech a ještě ke všemu po tak krátké době, to nejde jen tak přejít. Sbírá sílu kde se dá, ale kdykoli se snaží zvednout ze dna, někdo/něco ji opět skopne zpátky na zem, ať už jakákoli blbá narážka ve škole, jakákoli otázka, proč už spolu nejsou jakákoli věta o tom, že už má za ni náhradu, to všechno je jako závaží. Jednoho dne, i když to bude třeba až za několik měsíců, budou šťastné obě, i když už nikdy né spolu. Bolest zmizí a vzpomínky, které teď bolí, budou vzpomínkami krásnými. Vše zlé odejde a život půjde spokojeně dál. I když už na lásku přestala věřit, protože vždy se jen zklame a pak ji zbydou jen proudy slz, rozlámané srdce, výčitky a otázky, co dělá špatně.... Prostě je chyba v ní a tak to zůstane. Snad není život bez lásky tak špatný, aby ho nezvládla.....................

Příběh 6

KONEC :´) ♥

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře