Pozitivní ovlivnění v mém životě :)))

13. květen 2013 | 16.50 |

Toto téma nenapadlo přímo mě.. Bylo to jedno z témat do hodiny ve škole a tak jsem si řekla, proč ho nenapsat i sem.. :))) Takže snad se Vám bude líbit.. :)))

     Ze svého dětství si nepamatuji nic, co by mě nějak zvlášť citově zásáhlo a co by mě zásadně ovlivnilo. Měla jsem spíše poklidné a harmonické dětství. První věc, kterou si pamatuji, že mě po nějakém čase kladně ovlivnila, byl můj vlastní osobní zkrat. Začalo to tím, že jsem začala nějak kolem 15-ti let být velmi náladová, přecitlivělá a domýšlivá. Měla jsem pocit, i když teď vím, že byl špatný, že jsou na mě rodiče nějak vysazení. Zažívala jsem pocity samoty a lhostejnosti. A po nějakém čase jsem udělala tu největší hloupost svého života. Místo toho, abych jako každé pondělí jela do školy, jsem si sbalila věci a odjela ke kamarádce a rodičům jsem nechala pouhý vzkaz. Teď už ale vím, že to byla hloupost a že mě rodiče milují a já je. Teď už vím, že po mně chtěli jen základní věci, které musí dělat skoro každý a že když zvýší hlas, můžu si za to sama a není to tím, že mi mnou opovrhovali nebo něco takového. Ovlivnilo mě to v tom, že jsem si začala vážit každé chvilky se svou rodinou a přestala jsem si domýšlet věci, které tak třeba vůbec nejsou.

     Po této zkušenosti přišla další. Do mého života přišel člověk, který mě toho naučil mnoho. Na začátku našeho seznámení na mě působil velmi kladně. Uplynul nějaký čas a objevila se jeho práva tvář. Začal být hrubý, lhostejný, velmi egocentrický a zlý. V našem přátelství vzniklo mnoho hádek, někdy i kvůli maličkostem. Neustále se zabýval jen sám sebou a ostatní pro něj neznamenali vůbec nic. Ale asi za půl roku mu do života vstoupila dívka, dívka do které se zamiloval a prožili spolu krásné měsíce. Ze začátku to ale neměli nejlehčí. Velmi se hádali a neustále od sebe odchácházeli a to podle mě byl jeden z nejhlavnějších důvodů jeho změny. Začal si všímat pocitů ostatních, začal se zajímat o jejich trápení, dával jim najevo, že je má rád, začal být velmi společenský, přátelský a i jeho sebevědomí začalo být zcela normální. Svým příběhem a hlavně svou změnou mě velmi ovlivnil. Od té doby v každém vidím i to dobré a vždy doufám ve změnu jeho chování, i když je momentálně sebehorší. Od té doby se snažím, aby zrovna ten, co se nechová nejlépe, našel to své opravdové já, které v něm někde je.

     Další věc, která se stala, mě velmi zasáhla. Nikdy nezapomenu na den ani na čas. Bylo to 12. března 2012 o půl 2 ráno. Mí dva kamarádi jeli v noci svým novým autem ven, neuřídili to a narazili do stromu. Jeden na místě zemřel a druhý v 7 ráno v nemocnici. Byla to pro mě velká rána a velmi dlouhou dobu jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Stále jsem viděla jejich tváře, stále jsem nemohla uvěřit tomu, že už je nikdy neuvidím a nikdy už si s nima nebudu moct povídat a ani nic jiného.

Po pár týdnech už mi bylo mnohem lépe, nedá se říct, že mě to netrápilo, takovéhle věci nikdy úplně neodezní a nezapomenou se, ale vzala jsem si z toho pár věcí. Naučila jsem se trávit co nejvíce času s těmi, které miluji, se svými přáteli. Nikdy jsem si tak nevážila toho, když s nimi třeba jen jedu autobusem. Nikdy totiž člověk neví, co se může stát, kdy odejde někdo, kdo se dotlk našeho srdce.

     Další věc je pro někoho možná úplná hloubost, méněcenná věc nebo něco nedůležitého, ale můj život ovlivnila zásadně. Byl to záčátek letošního školního roku. Poznala jsem dívku, která mi zásadně změnila pohled na svět. Nejdřív jsme si jen tak psali, scházeli se ve škole, i po škole, až z toho vznikla, pokud se tomu tak dá říkat, láska. I když to nebyla opravdová láska, něco ji velmi podobného to ale bylo. Trvalo to krátce, ale přitom to mělo velmi silný ovlivňující účinek. Když jsme od sebe nadobro odešli, tak jsme se ze začátku spolu nebavili a hádali se. Někdy to byly velmi bolestivé věci, které jsem slýchala, ale celý tento příběh, je stejně jako všechny ostatní, velmi na dlouho. Ovlivnilo mě to ale v tom, že když jsme se usmířili, došlo mi, že i neopětovaná láska může vzkvétat v pevné pouto opravdového přátelství. Je to několik týdnů a naše přátelství je stále silnější. Důvěřujeme si, pomáháme si a svěřujeme se se svými problémy. Nikdy jsem to dřív s nikým, koho jsem dříve nějakým způsobem zbožňovala, nedělala. Vždy jsme přestřihli tu pomyslnou šňůru všeho. Teď ale ne. "Šňůra" našeho přátelství je vlastně mnohem silnější, než "šňůra" naší takzvané lásky. I tady se ukázalo, že přátelství znamená někdy mnohem víc, než láska.

     Další věc je velmi zvláštní. Nedá se ani nějak časově rozdělit. Dá se říct jedině to, že mi to hlavou vrtá a mé myšlenky ovlivňuje posledních pár týdnů nebo měsíců. Můj život ovlivnila jedna náchodská bezdomovkyně. Někomu to může příjít divné, protože ji ani neznám a nikdy jsem s ní vlastně ani nemluvila. Ale kdykoli ji vidím, před očima se mi přehraje vše, co mám. Kdykoli třeba stojím doma před skříní a rozhoduju se, co si mám vzít na sebe, vzpomenu si na ní. Vezmu to, co mě první napadne a říkám si: "vždyť ona nemá nic a já se tady rozhoduju nad barvou trička nebo nad tím, že jsem tohle samé měla před měsícem." Naučila mě si vážit všeho, co mám a co mi je dopřáno. Vždy, když se ji podívám do očí, zamrazí mě, představuju si, jak ji asi je a vždy mám chuť za ní jít a něco jí dát. Ať je to cokoli, třeba i "pouhých" 5 korun. Vždyť ona je vděčná za všechno. Pak mě ale napadne možná né moc dobrá myšlenka. Vždy si říkám, že když ji něco dám a potkám ji další den, co když si bude myslet, že ji opět něco dám?! Budu mít výčitky svědomí, že u sebe třeba nic nemám a samozřejmě ji nemůžu něco dávat denně. Když ji ale nedám vůbec nic, taky to nebude správné. Je to otázka, která mě doprovází při každém pohledu do jejich utrápených očí, při pohledu na její oblečení, na ni celou. Někdy mě přepadnou i výčitky, že si koupím něco, co vůbec nepotřebuju, nějakou úplnou zbytečnou hloupost a že to dělám často. Od té doby se to snažím nějakým způsobem omezit a mou motivací k tomu je ona. Je to člověk, který nemá nic a přitom nevědomě dokáže dát mnoho. I díky ní mám ještě větší chuť pomáhat druhým a nelituji toho, že jsem právě na této škole. Pomoc druhým se díky ní pro mě stala ještě lákavější, cennější a je to můj sen a životní cíl.

     Kdybych měla shrnout celý svůj život, tak nejvíce mě ovlivnila má rodina, která tu pro mě vždycky bude, ať se děje cokoli. Jsou to ti, kteří mě mají rádi i přesto, že mám spoustu chyb a nejsem dokonalá. Jsou to ti, kteří mě vždy povzbudí, kteří tu pro mě byli od mého úplného záčátku a nikdy mě neopustili a proto já nikdy neopustím je, protože patří mezi ty, které miluji. Další, kdo mě ovlivnili, byli mí přátelé. Jsou to lidé, kteří jsou vždy upřímní a nikdy mi nelžou. Je velmi těžké najít ty pravé, někdo je může hledat třeba celý život a nikdy ty opravdové nenajde. V dnešní době je těžké rozeznat ty, co nás mají rádi od těch, co si jen hrají na to, že nás mají rádi. Já jsem ale takové lidi potkala. Není jich 1 000, je jich pár, ale je lepší mít pár báječných, než 1 000 falešných. Jsou tu pro mě ve dne v noci, znají mé nálady, vědí, kdy mlčet a naopak kdy mě říct něco, co mě povzbudí, vědí, co mám ráda, jak mi udělat radost. Znají mé vlastnosti, mé chování a jednání. Znají prostě mé srdce a vše, co se v něm děje a vědí i to, na co právě myslím a co mě nejvíc trápí a vždy mě z toho dokáží dostat. Jsou to ti, kterým patřím mé obrovské poděkování. Díky ním si vážím všeho, co mám, užívám si každý den jak nejlépe to jde, snažím se jim vše vracet a koukat se na svět jinýma očima. Být tu pro druhé, pomáhat jim, nelámat si hlavu s maličkostmi a rozdávat lásku těm, kteří za to opravdu stojí. Rodina, přátelé a láska, to jsou pro mě ty největší poklady světa, kteří mě nejvíce ovlivňují.

......

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

Komentáře