Nadpis? Netřeba :)

11. červen 2013 | 20.16 |
› 

Znáš ten pocit, když jen tak sedíš, přemýšlíš a po někom toužíš? Ano, i já tohle zažívám. A to právě teď. Je to pocit, který se nedokáže ani miliony slov popsat. Cítíš se šťastně, při každém pomyšlení na danou osobu, miluješ, když o ní můžeš snít. Ale naopak je ti do pláče z té neustále nejistoty. Věř mi, že i když je ti chvilkama sebehůř, nejsi sám, kdo toto prožívá, proto neztrácej naděje. Je zbytečné tu psát, aby jsi za tou osobou šla, protože my, kteří toto prožíváme, na to známe jedinou odpověď: "kdyby to bylo tak lehké." "Nejlepší" radiči jsou vždy ti, kteří jsou šťastní, mají svou lásku a mohou s ní prožít celý život. A přitom si neuvědomují, jak je to pro nás těžké a zapomínají, že oni byli úplně stejní. Sama teď nevím důvod toho, proč to sem píšu, kdyyž to vlastně nemá ani určitý nadpis?! Asi možná proto, že tenhle blog je součást mě, součást mého srdce, mohu sem napsat všechny své myšlenky a nebudu za to odsuzována, protože k čemu jinému je blog? K tomu, aby se na něj něco psalo. Nebudu koukat na ty otravené obličeje, jak už to mé okolí třeba nebaví poslouchat, jak to říkám stále dokola. Tento blog je pro mě něco jako můj tajný deníček, jen "maličko" veřejný a lehce k nalezení. Ale co, na světě neexistuje člověk, který by se někdy nepotřeboval vypovídat. Já to řeším takto - vypíšu se. Ať už je to srozumitelné, pochopitelné či nikoli. Psaní je pro mě něco jako droga, i když to tak možná nevypadá, když toho sem moc často nepíšu. Spíš to mám napsané na kusech papíru. Kdykoli mě něco napadne, hned to musím napsat. Je to pro mě něco jako úleva. Čím víc v tomto článku píšu o sobě a o svých pocitech, tím víc mně dochází, že tento článek se vlastně nehodí do rubriky: Láska. Ale co už.  Kdo to číst nechce, nemusí. Na rubrice vlastně nezáleží, spíše na obsahu tohoto článku. Vlastně v každém článku, ať už na mém blogu či na blogu někoho jiného, se dá dokonale poznat charakter osobnosti. Jednou mi někdo napsal, že mu nepřijdu upřímná a že říkám jen to, co si ostatní přejí slyšet a né to, co si doopravdy myslím. Ale vždyť když člověk něco píše či říká a nemyslí to tak, tak se přeci nedokáže tak rozepsat nebo rozmluvit. Alespoň já to tak vidím a sama na sobě pozoruji. Když mám v hlavě nějakou myšlenku, ať už jakoukoli, začnu ji psát a potom je z toho tzv. "sloháč."  Copak člověk, který se snaží říkat jen to, co si druzí přejí slyšet, vymyslí naráz tolik věcí, které řekne či napíše?! Jsem toho názoru, že ne. Další věc, která mě někdy zaráží, nebo spíše mrzí, je ta, že někteří lidé mě mají za takovou tu puberťačku, která to v životě nikam nedotáhne. To mi připomíná mou hodinu občanské nauky. Dostala jsem za úkol napsat úvahu na téma: postižené děti mají právo žít řádný a plnohodnotný život. Psala jsem to tím stylem, jako píši například své příběhy. (V nejbližší době sem tu úvahu také vložím :) ..) Čekala jsem alespoň maličko kladnou odezvu, ale jediné, čeho jsem se dočkala, bylo, že se mě učitel zeptal, kde jsem to zkopírovala.

Chápu ho, při jeho hodinnách nebývám slušná žačka, která má věci vyrovnané na hromádce na lavici, která se upřeně dívá na tabuli a poctivě si píše jeho zápisy. Ani nejsem ta, která je celou hodinu ticho. Ale stejně - koho by tohle nemrzelo? Člověk se snaží vypsat své myšlenky, napsat to tak, aby to dávalo odraz z jeho srdce, z jeho myšlenek a dočká se jen posměchu a nedůvěry. Svět je zvláštní. Jeden druhého vlastně skoro nezná, ale přes to soudí a vytváří si obraz osobnosti, který ale takový vůbec nemusí být. I já vlastně čas od času nosím takovou pomyslnou masku. Masku ženy, které nic nevadí, která je vždy nad věcí, se vším se popere, nezajímá ji názor ostatních, je vždy optimisticky naladěna a má šťastný život. Vždyť i po přečtení této věty je to až moc dokonalé. A co je až moc dokonalé, krásné a snadné, je i nereálné. Jak už bylo někde psáno - je to jako v matematice, když jde něco lehce, vždy je tam nějaká chyba. Stejně tak je to se mnou. Vlastně jsem člověk, který se ve svých myšlenkách stále zaobýrá názory ostatních lidí, i cizích. Jsem člověk, který nosí masku blázna a přitom je to pravý opak. Často se s někým ze dne na den přestanu bavit a pak toho lituju a celou dobu doufám, že mi napíše a já mu budu chybět. Stejně tak ve vztahu, jsem občas až moc sobecká, rozcházím se i s těmi, které opravdu miluji a tvářím se, že je mi to jedno. Jsem někdo, kdo má strach. Strach z dnešní společnosti, z tohodle převážně zkaženého světa, plného násilí, lží, pomluv a přetvářek. Má strach z nových a neznámých věcí, bojí se lásky, protože se vždy tzv. spálí. Uvnitř sebe si vytváří svůj svět, ve kterém je vše růžové. Má své sny, touhy a věčná přání. Člověk, kterého raní každá maličkost, po večerech pláče a přes den se usmívá. Jsem někdo, kdo neskutečně miluje, když si může jen tak sednot na rozkvetlou louku, poslouchat písničky a snít si - nepotřebuje žádné diskotéky či tak podobně. (Lhala bych, kdybych řekla, že na ně nechodím - chodím, ale vždy s jediným cílem - být konečně zase také někde s přáteli a na chvíli zapomenout na vše okolo).Jsem člověk, který je až příliš naivní, myslí si, jak jsou všichni někde v hlouby nádhernými osobnostmi (myšleno charakterově). Ale svět už takový nikdy nebude. Občas si připadám jako kdybych do tohoto světa vlastně vůbec nepatřila, jako bych byla někdo jiný, zvláštní, takové stvoření z vesmíru. Se spousty lidmi se neshodnu, mají odlišné názory, ano já vím, to je v pořádku, každý máme svůj, ale i přes to. V mé mysli to vidím přece jenom trošku jinak. Copak je opravdu tak důležité k úspěchu to, aby byl člověk krásný? Copak to je nějaká životní priorita? Člověk zestárne, krása zmizí a pak se teprve objeví ten pravý charakter a inteligence jedince. Vždyť by mělo záležet na tom, jakou cnost má srdce dané osoby. A nebo snad záleží na penízích? Za to si přeci člověk například zdraví nekoupí. Například člověk, který dostane z ničeho nic smrtelnou nemoc - pomohou mu jeho miliony na kontě? Nepomohou! Peníze a krása nejsou vše. Až bude ležet na té "smrtelné posteli" pocit štěstí, lásky a náklonosti mu nedají peníze, ale lidé! Jeho blízcí a jeho rodina, to oni tu při něm budou stát, budou ho až do poslední vteřiny jeho života držet za ruku. S penězmi toto nelze. A každý člověk by si už co nejdřív měl začít uvědomovat, že když bude druhým ubližovat, trápit je, být na ně zlý, tak ve stáří se mu to vrátí. Neumře na danou nemoc, ale umře žalem. Bude sám, bez rodiny, přátel... Bude na světě úplně sám. To si přeci nepřeje nikdo. Asi jsem opravdu člověk nepatřijící do této společnosti. Vidím vše jinak, jak všichni okolo. Dokážu žít "dvojím životem" - narážím na tu již zmiňovanou masku. Myslím si, že nikdy mě nikdo nepochopí, občas nechápu ani já sebe, což je možná někdy lepší.

Nevím, co dál psát k tomuto prapodivnému článku s nekonkrétním nadpisem. Ale asi právě proto, že to není ničím konkrétním, to vystihuje mě a mou osobnost. Ani já nejsem přehledná a vždy s jasným názvem. Ve mně musí druhý člověk listovat jako v knize, naučit se všelijaké nové "termíny," aby mi porozuměl, být odlišný jako já, ale alespoň maličko stejný, abychom si rozuměli. Na závěr bych asi dodala jediné: "Milý deníčku, tak zase příště..." :)))

colorful world

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře