Můj život a má zklamání 9

16. říjen 2013 | 14.16 |

Stále jsem měla za to, že pokračování mé cesty za láskou je už dávno tady a zveřejněné a ejhle - mýlila jsem se :)) Proto to musím napravit :)) Tato část je již částí 9. a přála bych si, aby další díly nenesly název -> a má zklamání, ale spíš aby se konečně mohly jmenovat - "Můj život s mou princeznou" :)) .. No, to ale ještě nikdo neví... :))

PS: Tentokrát udělám výjimku a již nebudu psát v 3. osobě. Když jsem si své příběhy občas přečetla, dokonce i já sama jako autorka jsem se v tom maličko ztrácela, když je všude samé ONA :)) Snad to bude alespoň o kousíček lepší.. :))

Osmá kapitola byla o slečně z mé školy, která se snažila vše "ututlat" a skrýt. No, asi se nebudete následujícím pár řádkům divit....

          Ze začátku našeho seznamování se zmíněnou slečnou ze školy jsem z toho byla poněkud vykolejená a cítíla jsem určitý pocit spokojenosti. Ale jak čas plynul a já se musela stále schovávat, přestalo mě to bavit. Začala jsem k ní cítit odpor - možná pro někoho přehnané slovo, ale přeci jen. Připadala jsem si, jako kdybych se styděla i za svou orientaci a za to, čím jsem a přitom to tak není a nikdy nebylo. Nešlo dělat nic jiného, než to jen ukončit. Když se na to dívám teď s odstupem času, možná bych snad byla i radši, kdyby se tohle nikdy nestalo! Byla to kapitola mého života, která mě ovlivnila spíše negativně. Několika týdenní trápení, řešení stálé té samé věci dokola a zaobýráním se ostatních, no, to není nic pro mě. Brala jsem to tak, že když se slečna schovává, zjevně ke mně necítí to, co by měla, aby překonala nějaké pohledy okolí. Nebo v tom byl jen opravdový strach, když mi po mé loučící se SMS napsala, že bych měla vědět, že se do mě zamilovala? Kdo ví, nebo spíše - to ví jen ona a abych pravdu řekla, nerada na to vzpomínám. Nikdy v životě se mi nestalo to, co v tomto případě - kdykoli ji potkám, říkám si: "Co jsem na ní ksakru viděla?" Snažím se ji vyhýbat, protože mě od ní něco strašlivě odpuzuje, ublížila jsem já ji, né ona mně a stejně se mi na ní každý pohled protiví. No, ale pryč už od téhle kapitoly. :))

          A co bylo dál?! Jednou jsem na jedné akci potkala slečnu, která tam s sebou měla i svou přítelkyni. Je to už velmi dlouho, sama už si ani nepamatuji, kdy přesně se to stalo, možná tak půl roku až rok?! Kdo ví :) ... Slečna byla kouzelná, na první pohled bylo jasné, že ta o chlapce nestojí. Za celý večer jsem z ní nemohla spustit oči, její úsměv, její oči, její pohyby, to jak se tvářila. Když jsem ji viděla odcházet ven, šla jsem taky. Neměla jsem odvahu na to, abych ji oslovila, jen jsem tam tak stála a hledala její oči mezi davem. Spatřila jsem ji s taškou v ruce, jak se pomalu blíží k autu a chystá se odjet. Ano, mohla jsem za ní běžet a říct si o kontakt, ale tohle já prostě neumím. Najednou se na mě otočila, usmála jsem se a ona mi svůj úsměv oplatila. Nikdo neznal její jméno, nikdo nevěděl, kdo to je.

Rozhodla jsem se tedy pátrat sama. Několik dnů, možná i týdnů jsem se ji snažila někde v okolí potkat, hledala jsem její FB. Až jsem na něj dokonce narazila. Nešlo napsat nic jiného, než to, že je nádherná. Odpovědi jsem se však několik dní nedočkala, nakonec jsem to úplně vypustila z hlavy a říkala si, že je to jen dívka z diskotéky a navíc zadaná! Ale uběhlo několik dní a slečna odepsala. Párkrát jsme si psali, až se mě nakonec zeptala, jestli spolu nezajdeme ven. Tak strašně jsem ji chtěla říct, že ano, že půjdu strašně moc ráda, a že ji moc ráda poznám i osobně, jenže jsem se bála. Bála jsem se toho, že ze mě bude zklamaná a vše se zvrtne. Proto jsem ji stále lhala, že už mám něco domluvené. Jednoho dne se mi ale ozvala opět, že se dozvěděla, že má dlouholetá úžasná kamarádka s ní chodí do třídy. V zápětí mě pozvala na svou oslavu narozenin. Měla jsem strach ještě větší, než kdykoli před tím. Já a za ní a mezi cizí lidi? VYLOUČENO! Snažila jsem se ji to opatrně vysvětlit, ale čím víc se snažím, tím víc umím věci zkazit. Den před oslavou jsem ji napsala, že asi nepřijedu, že se bojím. Odpověď byla rychlá. Prý se bát nemusím, že tam možná bude i má kamarádka. V tu chvíli jsem si řekla - tak proč ne? Když se mi tam nebude líbit, můžu vzít kamarádku a může odjet, přeci jen tam mám alespoň někoho, koho znám a kdo by se na mě nevykašlal. Volala jsem ji, stále nevěděla. Další den ráno mi oznámila, že nepojede, jenže já už to té slečně slíbila a zrušit to? To se nedělá! A co s dárkem? Sebrala jsem všechnu svou odvahu a přeci jen jela. S hroznou nervozitou a strachem jsem vstupovala do vlaku směřující za ní. Cesta trvala 15 minut, pro mě v tu chvíli nekonečných 15 minut. Vlak zastavil a já pomalu vycházela ven. Stála tam, tak krásná a úžasná. S ještě větším strachem a úzkostí jsem se přibližovala k ní, usmála se a objala mě. V tu chvíli mi přišlo, že se známe už strašně dlouho, skoro všechno ze mě opadlo a cítila jsem se v rámci možností dobře. Šli jsme za její slečnou a její kamarádkou. Mmm, představování a oťukávání se - to není nic pro mě, ale zvládnout jsem to musela. Ani nevím, kolik mohlo uběhnout minut, ale jeli jsme pro její další kamarádku. Když jsme se k ní přibližovali, viděla jsem, že je strašně krásná a v tu chvíli jsem se cítila ještě hůř. Když jsme dorazili zpátky, šli jsme na zahradu do jakési chalupy. No, určitě si dokážete představit, jak to na takové narozeninové oslavě probíhá - samý alkohol, samé hraní "flašky." Ani teď to nebylo jinak. Už jsem se cítila relativně v pohodě, dokonce i jakš takš uvolněně. Hrálo se stále dokola, až se mě slečna zeptala, jestli s ní půjdu ven. Proč bych nešla?! Už za rohem mě chytila za ruku, srdce mi začalo strašlivě bít. Obzvlášť jak jsem byla taková, jak se říká: "v náladě." Potom mě políbila a zeptala se mě, jestli spolu někdy půjdeme ven jen my dvě samy. Byla jsem v sedmém nebi a ještě dál! Když jsme se vrátili mezi ostatní, sedla jsem si vedle ní  a jelikož už byla docela tma, nenápadně mě pod stolem chytla za ruku a usmála se na mě. Hrálo se dál a pak mě opět vytáhla ven. Znovu jsem cítila, jak se její ruka dotýká té mojí, jak se přibližuje. Opět mě políbila a já si říkala, že to bude zřejmě tím alkoholem, ale stejně jsem z toho byla našená. V její blízkosti mi bylo neuvěřitelně krásně. Když jsme se potom k večeru vrátili nahoru k ní do pokoje, mimochodem jsem zapomněla zmínit, že jsme u ní všichni spali, si lehla její slečna vedle ní a neuvěřitelně moc jsem na ni žárlila! Jelikož jedné z kamarádek nebylo dobře a spala na zemi, kde jsem vedle ní měla spát i já, ale strašně se mi ještě spát nechtělo, navrhla mi, abych si šla lehnout k nim. Přišlo mi to zvláštní, ale v tu chvíli bych pro ni udělala cokoli. Lehla jsem si teda vedle ní a z druhé strany, jak už jsem zmiňovala, byla její slečna. Strašně trapná situace! Ale ten pocit studu mě přešel i hned potom, co mě chytla za ruku a opět políbila. Úplně jsem zapomněla, že vedle ní je i její slečna. Když nad tím přemýšlím teď, bylo to ode mě tak sobecké!! Ale stalo se. Když slečna usla, protože ji také nebylo zrovna nejlépe, hodně jsem přemýšlela a došlo mi, že tohle byl prostě jen bezvýznamný úlet, z kterého se stane maximálně tak nějaké to chození ven a občasné psaní. Jako vždy, i teď, ve mně alkohol vyvolává nadměrné vyjadřování emocí, takže bylo víc jak jasné, že k slzám dojde. A taky že ano. Slečny přítelkyně ke mně šla, utěšovala mě a objímala, v tu chvíli jsem si přišla jako ta největší mrcha. Já jsem potají utíkala s její slečnou, ona o tom netuší a ještě mě utěšuje. Hrozný pocit. Když mě slzy unavily, tak jsem konečně usla. Ráno jsem se probudila a všichni stále spali. Šla jsem si na balkon zakouřit a trošku si provětrat myšlenky. Vrátila jsem se a všichni byli vzhůru. Ona se na mě ani nepodívala, že by na to vše zapomněla? Nebo že by toho litovala, styděla se za to? Hlavou mi přelétlo mnoho myšlenek. Bála jsem se cokoli říct a předstírala, že mi není dobře, abych nevypadala podezřele. Za to ráno jsme na sebe ani nepromluvili, jen si při odchodu řekli: ahoj. Byla jsem v šoku a opět zklamaná. Psala jsem ji SMSku, i když vím, že kredit nemá. Dohnalo mě to až k tomu, že si smažu profil na FB. Udělala jsem to a přišla mi SMSka, že je škoda, že jsem to udělala, že se slečna chtěla sblížit. Psali jsme si dál a dál, dokud mi neřekla, že to jako úlet nebere, ale chce čas. Bleskla mi nová naděje! Jenže.... Čas šel stále dál a nic se nedělo, jednou jsme spolu byli venku, řeč často vázla a já cítila, že tady to prostě nevyjde. Už na té oslavě tvrdila, že k její momentální slečně ji nic netáhne, ale přitom příspěvky nebo statusy, které si dávala, tomu nenasvědčovali ani maličko - spíše naopak, samá slova lásky. Nakonec jsem to vzdala, i přes to, že teď spolu z neznámého důvodu už nejsou. Došlo mi,  že bych nikdy nechtěla někoho, kdo by jakkoliv podvedl svou slečnu, i když se mnou, nebo ji prostě něco zatajil. Protože co kdyby to udělala pak i mně? Možná, že to přeci jen bylo tím alkoholem a pár denním okouzlením, protože zas tak dávno to není a přeci jen už k ní nějak nic nepociťuji. Ano, ráda s ní zajdu ven, ráda si s ní budu psát, ale vlastně už od toho nic víc nechci. Po dlouhé době se mé srdíčko cítilo volné a svobodné. Jak krásný pocit.. :))

jjh,jh,jh

          Jak jsem psala na začátku článku, chtěla bych, aby se další příběhy jmenovaly -> Můj život s mou princeznou. Teď si asi říkáš s jakou, když tuhle nechci, ale... Jedna se objevila. Psala jsem o ní již v článku: "Láska přes internet."  Jak už z názvu vyplývá, se slečnou jsme se nikdy neviděli doopravdy, jen pár fotek a několika hodinové psaní. Je to zvláštní  doufat v lásku u někoho, koho si vlastně neviděl. Ale i když jsem v článku: Láska přes internet hodně váhala a pokládala si mnoho otázek, jestli to zkusit, nebo nechat být, došlo mi, že to zkusit chci. Vždyť je to tak krásné, stále si psát, přidávat fotky jen kvůli ní (:D) čekat na dopis, který má přijít, psát si SMSky, povídat si o tom, jaké to bude, až se jednou uvidíme. Vždyť to čekání za to přeci stojí. Čím déle se čeká, tím více si pak člověk té chvíle váží. Sice ode mě bydlí strašně moc daleko, ale pokud to vyjde, příští rok už mi bude o moooc blíž. Ale čekat rok by bylo nekonečné, proto jsem se rozhodla, že se jednoho dne za slečnou Úžasnou rozjedu. Třeba právě tohle bude to právé. Sice jsem člověk, který je bez lásky neúplný a když ji má, potřebuje ji u sebe, ale... Na druhou stranu, když se rozhlédnu okolo sebe a vidím, jak je to vše propletené a jak se všichni znají a pomlouvají... Do tohoto světa patřit nechci, chci mít někoho, koho nikdo nezná, koho jsem si zamilovala já a nikdo mi nemůže říct: "ježiši, ta je hrozná, s tou jsem byla a je děsná" a dělá blá blá blá... Chci vztah, který jsem si vysnila a potom, co už jsem se o slečně dozvěděla, cítím, že tohle by mohlo být to pravé. Sice je daleko, ale já ji věřím, že mi nikam neuteče. Možná ti to přijde bláznivé, ale věř, že je to bláznivě krásné. Je to romantické, nikdy nevíš, kdy se s ní setkáš, ale víš, že to bude stát za to, je to to nejúžasnější na světě. Poznáváš to, jaká je, aniž by ti do toho někdo povídal nebo ti ji urážel a vykládal její, třeba i vymyšlenou, minulost. Možná je potrhlé žít virutální láskou, ale není už potrhlé, když víš, že jednou ji spatříš, budeš ji blíž a virutální bude reálné.. ♥

hrtht

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře