Můj život a má zklamání 10

24. listopad 2014 | 22.16 |

 Ani bych neřekla, že už je to přes rok, co jsem nezvěřejnila další část ze svého života. Možná pro mě všechny tyto situace nenesly nijak velký význam, nebo jsem jimi možná byla natolik zasažena, že jsem nevnímala ani čas okolo sebe. Momentálně je to vlastně vedlejší věc a na závěr tohoto krátkého úvodu snad už jen napíšu, že budu doufat, že se Vám toto krátké, nebo "krátké" psaní bude líbit a třeba se v něm i někdo z Vás najde a pochopí, že i přes vše zlé je načase jít zase dál se vztyčenou hlavou jako vítěz... :))

Začala bych asi tím, že... Jak se říká -> "Nevím, kdo píše scénář mého života, ale má divný smysl pro humor." ... Po celou dobu se v mém životě objevovaly jiné a jiné osoby, ale poslední dobou, jako by se čas neustále vracel zpět. Třeba že se říká, že 2x nevstoupíš do stejné řeky, já do ní vstoupila. Byla to osoba, dejme ji třeba fiktivní jméno Martin, z příběhu číslo 4. Tento 'Martin' byl shodou okolností bratr jednoho z "hlavních hrdinů" mých příběhů, kterému budeme říkat například Pan Božský (jistě většina z nás náš oblíbený seriál, Sex ve městě, sleduje a moc dobře ví, proč zrovna toto oslovení :-) .. ) S tímto Martinem to ostatně vzniklo úplně stejným způsobem jako před dvěma lety - pár zpráv a opět jsme spolu vyrazili ven. Opět proběhlo pár letmých doteků, pár úsměvů a stejně jako minule i několik vášnivých polibků, které skončily společnou probděnou nocí na dvou starých matračkách v né zrovna novodobé ubytovně. Před dvěma lety mě velmi zasáhlo, když mě nechal odejít, nebo spíš, když mě opustil. Tentokrát byl můj odchod odchodem dobrovolným. Odešla jsem od něčeho, po čem jsem před několika měsíci snila, co jsem chtěla mít do konce života. Pokládám sama sobě otázky, zda už jsem dospěla a tento muž mi nepřijde dostatečně vyzrálý, aby v životě stál po mém boku? Odvál čas mé city k němu? A opravdu jsem k němu cítla něco opravdového, nebo to byl jen závan dospívajících hormonů pubertální dívky, která zažívá své první lásky a brouzdá ve vodách různých vírů? Jsem to stále já, nebo ta dětinská dívka ve mně už dočista zmizela? A nebo je v tom stále jen Pan Božský? Ať už jsou odpovědi jakékoli, mé rozhodnutí bylo správné. Když se vrátím k přísloví zmiňovanému nahoře, má v sobě ukryto opravdu hodně a nepatrně bych ho pozměnila - "Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, ale když miluješ, klidně se v ní utopíš." Už ani nevím, kde jsem na toto nepatrné pozměnění narazila, ale bylo to mým hlavním ukazatelem směru. V Martinově případě jsem se utvrdila v tom, že pěkně děkuji, ale v této řece se utopit nechci. Na druhou stranu jsem poznala, že v řece, která protékala okolo Pana Božského, bych se s chutí a dobrovolně utopila. Čas od času, kdy si spolu nenapíšeme ani řádek, mám pocit, že vše uvnitř mě už vítr odvál zase někam pryč. Pak ale přijde den, kdy jeho jméno vidím aktivní v kolonce chatu, rozkliknu ho a přemýšlím, jak mu vše od srdce napsat, pak si ale uvědomím, že to udělat nesmím, má svůj život, svou pravou lásku po svém boku a už několikrát jsem mu svou pravdu řekla a happyend nikde.

Tentokrát to ale začalo úplně jinak a s překvapující odezvou... 
Psali jsme si klasické otázky typu - jak se máš, co je nového, v té době i otázky, jak se připravuji na maturitu a takové ty stereotypy dnešní denní konverzace. Pak jsem ale na svém playlistu narazila na jednu písničku, kterou jsem mu před 4-mi lety poslala, jako takové vyznání lásky. Ve svém dětinském, pubertálním období jsem to snad ani jinak než písničkami, nebo naopak žárlivými, zlými, hloupými nebo úplně nesmyslnými způsoby prostě neuměla. Zaposlouchala jsem se do textu.. Pak přišla sloka, nebo spíše úryvek, který se mi vryl navždy do paměti - Naše srdce patří k sobě... Do dnes si pamatuji, že se mě zeptal, jestli si to myslím, už ani nevím, co jsem mu odpověděla, ale tentokrát mě něco uvnitř nutilo mu tuto písničku znovu poslat, v nic jsem nedoufala, jen jsem to tak prostě chtěla. Opět jsme narazila na ten samý úryvek. Má odpověď zněla - ne, mé srdce Ti patří, ale to Tvé patří někomu jinému. Čekala jsem odpověď, že mám pravdu, ale ta nepřišla. Rozepisování naší konverzace by bylo asi až příliš dlouhé, tak to shrnu pár větami. Řekl mi, že se mi tu snaží říct, že mě má děsně rád. Samozřejmě jsem mu nemohla odpovědět jinak, než že mít rád není milovat. Odpověděl mi tak, jak bych nikdy nečekala - "Ale je to kousek od milovat." ... Dodnes přemýšlím nad tím, co ten kousek je. Řekl mi, že jsem jediná dívka, se kterou by byl, kdyby teď nebyl s tou nynější. Což mi nepřijde správné, když ji miluje, takže v mé hlavě se začaly opět rojit samé otázky, proč mi tohle říká, proč mi dává naději, opravdu ji miluje tak, jak říká?! Jednou z jeho dalších odpovědí bylo - nikdy neříkej nikdy - to mi hlavu zamotalo ještě víc. Postupem času jsme si psali dál a dál, až jsme se dostali opět k tomu, k čemu před 4 lety. Do jisté doby jsem nevěděla proč, ale i po tak dlouhé době se mnou stále chtěl spát. Nemám ráda tento výraz - spát s někým, ale v tomto případě se nedá řít - milovat se s někým, protože v tomhle by obostranná láska nebyla, tak proto. Dlouhou dobu jsem váhala, už jsem přeci jen dostatečně dospělá a vyspělá na to, abych nepřistupovala na levné nabídky a už vůbec na ně jen reagovala. Ale vybavila se mi věta, kterou mi kdysi napsal, i když třeba pravdou nebyla - "Kdyby ses se mnou tenkrát vyspala, třeba bych se do tebe zamiloval." Je to jednoznačné klišé'.. Ale zkusit jsem to chtěla....
Jednoho rána letošního jara jsem se tedy odhodlala a vyrazila za ním. Jeho úsměv a jeho nádherné oči mě opět odzbrojily. Ze začátku jsme jen tak vedle sebe leželi a povídali si. Pak jsem uviděla na nočním stolku fotografii jeho se svou slečnou, když jsem odvrátila zrak jinam, uviděla jsem jeho tzv. "nástěnku snů," kde měl taky jejich společnou fotografii. V tu chvíli se to ve mně zlomilo. Nemůžu! Ať ho sebevíc chci, ať ho sebevíc miluju, tohle udělat nesmím, je zadaný a tohle se nedělá! Zprvu jsem se bála, že se bude zlobit, že jsem tím všechno pokazila, ale i přes to jsem věděla, že dělám správnou věc... Nezlobil se, dál jsme vedle sebe leželi, položil svou ruku na mojí a dal mi pusu na rameno. Cítila jsem, že kdybych neležela, tak v tu chvíli se mi rázem podlomí kolena, zároveň jsem ale byla zase myšlenkami pryč. Přišlo mi, že se ke mně chová jako kdybychom spolu byli, nebo to byl jen můj vnitřní pocit?! Proč by se takhle choval k někomu, s kým chce jen spát? Cítí ke mně něco? Mám naději? Nebo se chce, říkejme ji třeba Eliška, Elišce pomstít, když mu také byla nevěrná? Proč by se mnou ale chtěl spát i v době, kdy byl nezadaný? Jde mu jen o jeho ego? Cítí se ponížený, že jsem jediná, kterou nedostal do postele? ...... Jednou mi to už svědomí nedovolilo a narovinu jsem se ho zeptala, odpověď byla, že to asi není proto, že by se jí chtěl pomstít (přeci jen by se to ani nedozvěděla), ale že já jsem z touhy. Co to vlastně touha je? Je to jen chtíč? Je v ní vůbec nějaký cit? Nebo to je prostě jen jedna noc? Jedna nevýznamná čárka v seznamu? ...
Nechala jsem to být, nevracela jsem se k tomu, nikdy mě ani nenapadlo "to" jít zkusit znovu, stejně bych to tak nechtěla, dokud je zadaný, protože ať už mu Eliška svou nevěrou sebevíc ublížila a jí to zazlívala a zazlívám a mohla bych se jí takto pomstít, neudělala bych to a nikdy neudělám. Nebudu ta, díky které by jí třeba zlomil srdce. Už jsme se k tomuto tématu zatím nikdy nedostali, pokud jsme si psali, byli to opět normální obyčejné konverzace bez jakýchkoli narážek..
Přišlo léto, v jeho druhé polovině jsem odjela k babičce. Dlouho jsem tam nebyla, dlouho mě tam nic netáhlo, až jsem tam nakonec poznala pár nových lidí a do jednoho kluka se tak nějak zakoukala, i když byl o 3 roky mladší, než já. Myslela jsem si, že jsem zamilovaná, s odstupem času ale vím, že jsem se asi ještě dostatečně dobře nenaučila rozeznávat lásku od toho, že je někdo prostě jen hezký a sympatický. Stalo se mi to pak vlastně ještě v jednom případě, u kamaráda, se kterým jsem trávila mnoho času a tak si zjevně někde uvnitř myslela, že je to láska, přitom to bylo jen tím, že jsem s ním trávila nezvykle moc času a přitom jsem ho měla a mám ráda jen jako opravdu dobrého kamaráda a to takového, který se už dnes vidí opravdu jen málokdy a je třeba si jich dostatečně vážit. Proto nepopírám, že mě opravdu mrzí, že jsem se mu přiznala, co k němu "cítím," zničila, nebo alespoň podupala, naše přátelství a přitom jsem se tak velmi mýlila. Ale vysvětlovat mu to teď je ještě brzy, mohl by si myslet, že to říkám jen proto, abychom se dál potkávali jako dřív. Možná by to tak nebylo a jen si domýšlím. Když jsem u toho domýšlení, tak mě i často napadá, jestli jsem náhodou nehledala jen nějakou tu rychlou, spíše okamžitou, náhradu za Pana Božského a to v případě, ať je to kdokoli, hlavně, ať je to co nejrychleji za mnou?! .... Vlastně sama nevím. Možná je to z mé strany věčná láska. Možná je to jen ta první láska, která ve mně něco zanechala a díky tomu, že jsme v kontaktu, si myslím, že ještě stále trvá. Možná je to jen krásné přátelství, ve kterém ale i z mé strany stojí ego, které se cítí poníženo, že nedostalo to, co celé roky chce, ale přesto to neudělá. Možná je to jen jedno velké nic, z kterého se snažím udělat něco, abych konečně po letech získala jasné odpovědi, které mě dostatečně naplní a zanechají po zbytek života klidnou bez zbytečných otázek. A možná to jednou bude mít pokračování, ale to už je ve hvězdách, protože život je ještě veeeelmi dlouhý na to, aby se naše cesty spojily, nebo naopak rozdělily na opačné strany.. Třeba, až si jednoho dne za pár let budu pročítat tyto příběhy, objeví se mi na tváři úsměv a vedle mě bude stát Pan Božský a nebo naopak někdo úplně jiný, ale vše ukáže především čas.....

Na závěr už asi napíši jen to, pokud jsi i Ty byl/a nebo jsi v nějaké takové situaci, kdy jsi uvězněn/á ve svých myšlenkách, v neustálých otázkách a trápíš se tím, nemá to cenu. Co se má stát, se stane. Co má nějak být, tak bude. Nesnaž se o něco, co se nesnaží o Tebe. Nikdo nestojí za to, aby Tvé oči byly prolity slzami, aby na Tvé tváři vyhasl úsměv. Nikdo nestojí za to, aby si celé roky obětovala jen jemu/jí a bez výsledku, když on/a je s jinou/jiným. Věř, že když se odpoutáš a půjdeš dál, budeš šťastný/á. Vždycky jsem tvrdila, že bez něj nemůžu být šťastná, ale strašně jsem se spletla. Dnes se denně budím s krásným hřejivým pocitem a hlavně s nadějí, kde narazím na nového Pana Božského nebo Slečnu Božskou. Je krásné usínat s představami, jaký/á asi bude, kdy a kde se seznámíme.. Prostě - když se odpoutáš a zavřeš jedny dveře, otevře se Ti jich spoooousty dalších. Jen musíš otevřít i ty svoje do svého srdce a odejít z té tmavé "místnosti"  a nechat vstoupit světlo. Proto neztrácej čas tím, že budeš ztrácet čas a okrádat se tak o své štěstí, které Ti náleží. A pokud Tě ta osoba taky miluje, nebo si to jednoho dne uvědomí, pokud k sobě patříte, cesty Vás zase svedou dohromady a pokud ne, otevře se Ti náruč někoho jiného. A tato náruč konečně bude zase jen Tvoje a nebudeš se o ni muset dělit s někým dalším.. Žij svůj život naplno, buď  šťastný/á a nezapomínej se pořádně dívat okolo sebe, aby si nepřehládl/a své další, zmiňované dveře, které nemusí být otevřené dokořán, ale jen nepatrně pootevřené, protože to, co za to stojí, nebývá ukazováno na odiv každému, ale jen těm pozorným, kteří si to opravdu zaslouží a dokáží to náležitě ocenit a takový/á jsi přesně Ty.. Tak se usměj a jdi, než se Ti zabouchnou další dveře nebo  do nich vstoupí někdo jiný a Ty tak ztratíš svou, třeba  i doživotní a pravou, lásku....:)))  

dfhdfb
 

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře