Starající se o štěstí jiných,nacházíme své vlastní

14. prosinec 2014 | 23.05 |

"Starající se o štěstí jiných,nacházíme své vlastní." - Platón ... Tak znělo zadání úvahy mé kamarádky, kterou měla psát do školy a zaujalo to i mě. Předem se omlouvám všem, kterým to jako úvaha připadat nebude. Pojala jsem to trošku po svém, ale snaha byla.. :))

     Štěstí, stav, kdy naše srdce buší rytmem spokojenosti a nekončící radosti, která tvoří naše dny zalité sluncem. Stav, kdy černé dny vnímáme skrze růžové brýle a pestře si vybarvíme své pochmurné černobílé omalovánky života. Stav, kdy i úsměvem dokážeme šířit energii a štěstí do životů druhých osob, ať už blízkých či pouhých kolemjdoucích. Je štěstí závislé pouze na nás, naší osobnosti, vnitřní (ne)vyrovnanosti, harmonii, klidu, či je závislé i na našem okolí? Jsme strůjci vlastního štěstí, nebo jsme strůjci cizího štěstí? Nebo je snad okolí strůjcem toho našeho? Je možné vůbec tyto možnosti sjednotit a čerpat ze všech? Není to ale věcí sobeckou, když využijeme všech zmiňovaných možností a někteří nemají ve svých smutných dnech po ruce ani jednu a ztrácí i poslední  záblesky a mlhavé střípky světla, které přináší krásné zítřky budoucnosti?
     Můžeme být označení za člověka shora uvedeného - sobeckého, ale pokud uchopíme pomyslný lampión a půjdeme jím posvítit i někomu jinému do jeho tunelu, kde naše světýlko nebude znamenat přijíždějící vlak, ale pomoc a blížící se štěstí, jsme stále sobečtí, či do jisté míry strážní andělé, kteří na svých neviditelných křídlech přiletí a opráší z nich poprašek radosti, spadajíc na nešťastnou osobu? Může nastat několik následujích situací.
     Jednou z nich může být okamžik, kdy naše pomoc bude odmítnuta. V těžkém období člověk zahrnuje vše, na co narazí. Je podrážděný, zlomený, plácá se v bahně, kope kolem sebe, i když ne za účelem ublížit, je pouze zoufalý a nevidí žádné řešení, jak se ze dna odrazit zpět do výšin. Jde zoufalost a smutek ruku v ruce, bok po boku se štěstím? Je to jedna z lekcí, kdy se máme naučit si dostatečně vážit šťastných dnů a pochopit, že bez pekla není ráj? Ale musí se v našem životě stále dokola opakovat doba smutku a doba štěstí? Vždyť je to jako skákání na trampolíně - jednou jsme dole a jednou nahoře. Je třeba si uvědomit, čím více se dole odrazíme, tím výš poletíme. Je jen na nás, kdy nás skákání přestane bavit a můžeme jej zastavit. Je tu však riziko, že budeme skákat dlouho, budeme tak unavení, vyčerpaní a zastavíme v momentě, kdy se necháme pohlit výčitkami, že jsme slabí, či jsme mohli zastavit, když jsme byli oblakům blíž, než-li teď a neměli jsme chtít zbytečně víc. Avšak jsou tu stále ti strážní andělé, kteří tuto vyčerpanou osobu pozvednout do rozumné výše, i když někteří by chtěli zbytečně a chamtivě "fotku s Bohem" místo toho, aby děkovali, že místo obličeje v bahně, mají z oblak přenádherný "výhled na svět." 
     Další situací může být ta, kdy my, andělé, ztratíme svá křídla a spálí nám je obětování se někomu v nouzi, kdo nám nakonec za pomoc nevěnuje ani úsměv, natož poděkování.

Sami budeme zlomení a budeme hledět jen na svá křídla pohlcena žárem nevděku a spálena na uhel samoty, o ztracené síle, energii nemluvě. Ale jak se říká - vše špatné je k něčemu dobré, není tomu jinak, ani zde v "chrámu osamělých duší." Toto je právě ta situace, kdy je třeba vykouzlit úsměv sami sobě a děkovat za možnost pomoci druhému v nouzi. Nalézt v hromadě jedno poslední zbylé peříčko z křídel, zasadit jej a vyčkávat, až z něj vyroustou křídla nová. Měli bychom ve svém zlomeném srdci najít všechny prasklinky a sjednotit je opět v jedno bušící srdce zaplněné radostí a láskou, že jsme dokázali někomu vnést do života ztracenou harmoniii, smysluplnost a štěstí.
     Poslední možností, tou nejkrásnější, může být ta, kdy dotyčné osobě také narostou křídla vzniklá na základě získaného štěstí a stane se tak dalším plně spokojeným andělem, který bude pomáhat hledat štěstí dosavadně nešťastným lidem. Čím více andělů, tím více štěstí. Pokud tvoříme štěstí druhých, sami jsme šťastní, jinak to snad ani nelze, když kolem sebe poté vidíme upřímné, zářící úsměvy plné lásky.
     Kdybychom tvořili štěstí jen sami pro sebe, rychle by vyprchalo, protože by byl každý zahleděn jen sám do sebe a takto se přátelství či láska netvoří. Ano, v některých případech je to opravdu jen na nás. Například někdo sní o vysokoškolském titulu, jiný o dokonalé postavě, další o pěvecké kariéře či o milující rodině, kterou chce založit. Tyto sny za ně nikdo nesplní, ale stále tu můžeme být jako opora, přítel, "zdroj" cenné rady, dárce objetí, úsměvu, který je mnohdy víc, než tisíc slov. Opět tím vytvoříme spokojenost na obou stranách.
     V dnešní době je štěstí spíše materiální, kdy už jen minimum lidí pociťuje štěstí z možnosti studovat, pracovat, mít svá práva, názory, myšlenky, být svobodný a je ještě méně lidí, kteří jsou šťastní za to, že mají kde bydlet, spát, mají své bezpečné útočiště, kde jsou v bezpečí, kde si odpočnou, kde je mají rádi, mají co pít, jíst a především mají možnost dýchat, existovat, žít. Ale budiž, je 21. století, lidé, postoje, mravy, žebříčky, hodnoty se změnili a pokud je tvoří šťastnými hmatatelné věci, tak ať tomu tak je. Štěstí, ať už hmatatelné, či vzniklé z denních "samozřejmých" věcí, je v závěru pořád to samé štěstí. Nelze ho nějak definovat, rozdělit, vyměřit, štěstí je prostě štěstí. Tak pokud si někdo přeje něco materiálního, dopřejme mu to, pomožme mu, aby to získal. Vždyť i Vánoce se ze svátků a zvyků, kdy šlo o dny, kdy byla rodina spolu, změnily na dny, kdy jsme šťastní z dárků, které jsme dostali a už nás nečiní šťastnými pouhá vůně cukroví a vzájemná láska. Samozřejmě nelze opět hovořit o všech lidech. Ve výsledku je to ale opět oboustranné, kdy i nás zahřeje upřímný úsměv a zářící oči.
    Jak praví citát řeckého filozofa, matematika, pedagoga a obrovké, vyzrálé osobnosti, Platóna - "Starající se o štěstí jiných, nacházíme štětí své." či v pozměněné podobě - "V péči o štěstí druhých, nacházíme své vlastní." je vše dokonale shrnuto v několika slovech. Podle mého názoru je to závislé i na vnitřní vyzrálosti, připravenosti obětovat svůj čas, svou energii druhým lidem. Je to čas, kdy přestáváme býti dětmi, kteří si vyžadují pozornost a stáváme se plně dospělými, kdy je třeba nastoupit do vlaku, v kterém nelze zmáčknout stopku' a nelze vystoupit. Již jsme v jiném levelu, v jiné úrovni a to i na jiné úrovni činění a myšlení. Jak je opět zapsáno v dalším z citátů tohoto "mistra Velikána" - "Svět by mohl být spasen jedině tehdy, kdyby se králové stali filozofy, nebo filozofové králi." Opět se tomuto moudru nedá vytknout ani tečka na konci věty. Podle mě jsou filozofové lidmi velmi vyspělými, jejich myšlení majíí hloubku větší, než všechny oceány světa sjednocené v jeden jediný. Mají v sobě cosi, co lze pochopit až po delším uvažování. Ne nadarmo se říká, že filozofie je věda o vědě, či věda přemýšlivá. Mimo jiné v nich je ukryta spravedlnost a láska. Co má tento citát společného se štěstím? Odpověď je prostá.
     Ve štěstí všech podob je samozřejmě přítomna láska, ale své čestné místo zde má i spravedlnost. Někdo by mohl tvrdit, že štěstí náleží jen lidem, kteří se chovají k okolí přátelsky, mile, zkrátkou jsou hodní. Opravdu štěstí náleží lidem podle ctnosti jejich srdcí? Zajímá se vůbec někdo o to, proč se ti méně milí takto chovají? Co když právě celý život postrádají sebemenší kousek štěstí a my jim ho svým opovrhujícím chováním ještě více odpíráme? Podle mého názoru by měli mít "právo na štěstí" všichni, Nehledě na chování, vzhled, náboženské vyznání, barvu pleti, či dosažené vzdělání a další věci, které štěstí nerozlišuje. Je třeba si uvědomit, že stejně tak, jako každá růže má své trny, má každý člověk své chyby. Už od raného dětství by měly děti být s tímto obeznámeny. Rodiče jsou vlastně takoví zahradníci těchto dalších růží do sadu společnosti. Šťastné dětství tvoří šťastnou dospělou osobu. I zde jde opět o oboustrannou spokojenost, kterou lze zase šířit dále.
     Každé štěstí, které pošleme dál, tvoří i štěstí naše a šíří se opět dál a dál. Proto rozsviťme naše temné dny, dny druhých, naučme je být "anděly" a jednoho dne bude třeba naše planeta svítit jako hvězdy na obloze. Přeci jen, kdo by nechtěl být šťastný a denně vidět všechny ty nádherné blýskavé hvězdičky? Jsou Platónovy citáty naším posláním? Jsou šifrovaným vzkazem, jak vytvořit šťastný svět? Jsem v tom sama, či se někdo touto cestou vydal také? Není těžké spojit naše síly, nebo jsme ještě stále děti a nezměníme to? Opravdu potřebujeme zkázu, abychom si uvědomili, co vše máme a jak můžeme být šťastní každou minutu svého života a neztrácet tím tak 60 sekund radosti? Budeme se konečně navzájem respektovat, uctívat, pomáhat si a mít se rádi? Objevíme jednoho dne všichni dar tvořit štěstí své i cizí jednou ranou? Budeme psát jen vlastní příběhy s happyendem'? Nebo obětujeme "náplň z pera" i do příběhů jiných lidí a napíšeme jim pár krásných kapitol? Poznáme, že štěstí vychází z našich srdcí a z pozitivního myšlení? Pochopíme, že světoznámá karma není všemocná a záleží jen na nás, jak si ji nastavíme a že jsme to my, kdo má v dlaních poprašek štěstí, který stačí jen sypat na procházející nešťastlivce? Budeme jednoho dne všichni do jednoho plně štěstní, či nikoli?

  glfaw

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře