Mezi generacemi

22. březen 2015 | 11.57 |

...

          Častokrát přemýšlím nad tím, kam vlastně spadám. Jedu autobusem a pozoruji všechny ty mladé lidi a říkám si: ,,Ano, také jsme takoví byli." Ale dnes se mi to nějakým způsobem strašně příčí. Když si pomyslím, že do jisté míry jsme také řešili takové ,,banality," chovali se jako nenapravitelní puberťáci, mám zvláštní pocit. Když vidím nějaké 13ti leté ,,zamilované," v první řade jim to pochopitelně přeji, ale na druhou stranu si vzpomenu na své dětství, kde jsem si ve svých sladkých 13ti letech hrála s domečkem pro panenky, stavěla domečky z kamínku, vrtala se v pískovišti, hrála si na ,,babu" s mými přáteli, cvrnkali jsme kuličky, proháněli se na kolech, o víkendech jsme v časných hodinách zvonili na desítky zvonků a prosili, jestli můžou jít ven i ostatní. Dělat toto v této době, tak si myslím, že dotyčná osoba by byla brána spíše pro smích. Dnešnímu dětství chybí hravost, i když co si budeme povídat, ,,postelové hrátky" ty tedy rozhodně nechybí. Přijde mi to hrozně smutné. Až jednoho dne budu mít svou milovanou holčičku, nebo svého milovaného chlapečka, zjevně budu žít ve strachu. Chci ji/mu dopřát opravdové dětství, ale zároveň se budu bát, aby díky tomu nebyl/a opovrhovaným/ou, odstrčeným/ou a všem pro smích. Nechci jednoho dne přijít domů a vidět tam své 13ti leté dítě opilé na mol a nasmrádle cigaretami.
          Když se jednou za čas jedu podívat za babičkou a jdu ven, kde jsou i tyto DĚTI, přemýšlím nad tím, jestli jsou šťastné. Říkám si, jestli jim je vážně jedno, jestli na ně rodiče jednoho dne budou pyšní, nebo ne. Mluví o svých rodičích jako o cizích, lhostejných lidech. Má se člověk opravdu bát mít v dnešní době dítě?
          Někdy mi připadá, že jsem někde mezi dospívajícím světem a světem dospělých. Vydělávám si, chodím do práce, ve svém volnu si nakoupím, uklidím, přemýšlím nad svým budoucím bydlením, jestli tu půjčku vůbec sama jednoho dne utáhnu a pak jdu ven mezi ty, kteří vůbec nemají zdání, co to doopravdy je být dospělým a svou dospělost mají někteří maximálně tak ve svých občankách. Když vidím některé páry, přepadne mě myšlenka, nebo možná předsudek, že jim to nevydrží. Jednu dobu všude kolovalo, že muži umí jen podvádět, za další dobu se to otočilo proti ženám, že jsou to zlatokopky, opíjí se v barech a vlezou do postele s každým za pár panáků. Dnes mi spíš přijde, že tu panuje neustálá rivalita a boj o to, kdo je vlastně ten záletník. Jednou mi jedna osoba, při podobné debatě, řekla, že jsou dnešní holky vyspělejší, než kluci. Mám tu větu stále v hlavě a nenacházím odpověď. Když vidím nějakého pohledného KLUKA, zaujme mě, ale pak odvrátím oči a přepadne mě myšlenka, že se na něj nesmím ani podívat, zavalí mě vlna předsudků, že to není nic pro mě, aniž bych ho znala. Nechci tím říct, že jsem něco víc, něco extra, jen vím, co hledám a u stejně starých kluků, jako jsem já, to nenajdu. Nebo už to jsou muži? Sama nevím, jestli jsem ve svých 20ti letech holka/dívka nebo už žena? Jsem zaseklá mezi generacemi. Mým snem je potkat MUŽE, který ví, co chce, je upřímný, inteligentní, věrný a má pevně postaveny své priority. Pak si ale říkám, že tohle dokáží i ,,kluci" mého věku – pochopitelně někteří. Když se ale pak náhodně seznámím s nějakým v jiné věkové kategorii, někdy se i tady nestačím divit. Je mu 30 a chová se přesně jako ten puberťák, ano, sranda musi být, ale když pak člověk slyší i jeho názory, postoje, vidí, že opravdu nezáleží na věku, ani na pohlaví, ale na charakteru, možná i životních zkušenostech?
          Asi tento článek nedává nějaký extra smysl, postrádá mnohdy souvislosti, ale třeba se někdo ocitá v té samé situaci, kdy neví kam se zařadit. Podle mě je důležité vědět, kam člověk patří. Nebo je věk 20ti let nějakým přechodným, kdy máme nalézt sami sebe? Nebo je to třeba jen mým neustálým přemýšlením nad vším? Když jsem v práci, občas cítím, že tam nezapadám, nemám prozatím vlastní byt, muže ani dítě(...), ale někdy se naopak cítím, že právě v této společnosti je to to pravé, kde si v hlavě nemusím stokrát opakovat svou myšlenku, jestli se zrovna hodí, jestli není nemístná, jestli nejsem na jiné vlně.
          Když si po dlouhé době vyrazím ven s kamarádkou, která ještě studuje, má přítele – ať už jakákoli, všechny toto splňují, přijde mi, že si nemáme co říct. Ano, proklábosíme několik hodin, ale vlastně o ničem. Je skvělé ji zase vidět, povídat si o blbostech, ale nenaplní mě to tak, jako třeba několika minutový rozhovor s někým starším. Někdy si říkám, jestli nejsem opravdu z jiného světa, jestli jsem nevědomě opradu tak rychle dospěla? Mým snem je už konečně najít toho správného muže a vracet se z práce do svého bytu, za svým mužem, i když jsem ráda za to, že jsem do jisté míry nezávislá, ale láska je potřeba vždy, bez ohledu na to, že tvoří to správné ,,domácí prostředí." A jaké jsou vlastně sny mých přátel? Vždy byly velmi podobné, teď je neznám. Nevídáme se už skoro vůbec, máme jiné, rozdílné životy. Čas od času mě přepadne samota a výčitky, proč mě nebaví chlastat do rána, ,,lovit" kluky a být 20ti letou. Jsem šťastnější, když si jdu někam večer sednout s rodiči, když se v práci občas bavíme o něčem na úrovni, když si můžu místo návštěvy klubu přečíst svou oblíbenou knížku, nebo se zavrtat do peřin a pustit si písničky, ale za jakou cenu? Za cenu samoty, věčných snů, že najdu svého Pana Vysněného, život relativně bez přátel? Pochybuji sama o sobě a o svých životních přáních. Něco mi říká, že můj pohled na svět je pohledem správným, ale kde najít někoho na stejné úrovni? Jistě, že výjimky existují a stačí hledat, ale je to jako hledat perlu na dně rozsáhlého oceánu. Stojí to za to, ale je to vyčerpávající a zžírající. Nemluvě o občasné závisti, kterou mám ke svým kolegyním, nebo k jiným starším lidem. Nebo je to jen tím, že jsem zjevně člověk velmi založený na lásce? Připadám si jako nikdy nepochopená matematická úloha, kterou nikoho nebaví řešit, protože matematika je přeci nudná a je zbytečné se ji učit. Ale i tady se potvrzuje má nikdy nekončící naděje, že se najde nějaký ten matematický šílnec. :-)
          Popravdě jsem tento článek nechtěla sdílet, přijde mi nesrozumitelný, zamotaný a poslední dobou mám strach někomu odhalit mé pravé já, které nezná ani jedna jediná osoba v mém životě, tak někdy v cizím prostředí jen mlčím a mám strach z každé otázky na mou osobu. Nakonec ale toto budu sdílet, protože jsem si díky tomuto článku uvědomila, že mé občasné mlčení pramení ze strachu, že má osoba, mé názory, postoje a priority nebudou pochopeny a budou pro smích. Takže si v tomto třeba taky někdo najde to své ,,poznání."
          Zkouším svůj strach, ukázat ,,světu" jaká opravdu jsem, potlačit a překonat, i když mi to občas nevychází a pak si jen ťukám na čelo a říkám si, jak jsem v těch rozpacích mohla vůbec něco takového říct. Ale věřím, že jednou to zmizí. Nebudu se bát cokoli říct, na cokoli se zeptat, kamkoli jít sama, být sama sebou, bez ohledu na mé ,,generační nezařazení."
         Buď kým jsi, projevuj se, jak uznáš za vhodné, buď svůj, věř v sebe, neboj se ukázat jaký jsi, čím jsi, co chceš a co máš rád, i když se nikdy nezavděčíš všem, ale zavděčíš se sobě a těm, kteří za to stojí, vždy najdeš někoho stejně naladěného, i když ne hned, tak buď šťastný, protože společně to zvládneme. <3  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Mezi generacemi amelie00 22. 03. 2015 - 18:31
RE(2x): Mezi generacemi srdce 22. 03. 2015 - 20:15
RE: Mezi generacemi alienor®pise.cz 23. 03. 2015 - 11:17
RE(2x): Mezi generacemi srdce 23. 03. 2015 - 14:43