Pět let s ne/přítelem ♥

10. červen 2015 | 02.07 |

 Začalo to v 15-ti letech jednou nesmyslnou otázkou, která směřovala k mé spolužačce ze střední - "Kdo to je?" "Brácha." Samozřejmě, že jsem přišla domů a měla stále před očima fotku toho kluka v obleku a ve slunečních brýlích. Něčím mě upoutal. Našla jsem si ho na facebooku a klikla na přidat přítele. Zjevně osudová chyba?! Uběhlo několik dní a začali jsme si psát. Jevil se jako typický kluk dnešní doby, navíc fotbalista. Začali jsme si psát víc a víc, začali jsme se potkávat u něj doma, když jsem tam čas od času zašla za jeho ségrou. Okouzlil mě, absolutně! Ty jeho uhrančivé oči, jeho úsměv, jeho narážky, pohledy, gesta, vše,co dělal, na mě působilo jako opiát, nevysvětlitelnou silou se mi vryl do paměti, nešlo myslet na nic jiného, než na něj. Trpěla jsem neskutečnou touhou si s ním psát neustále, být v jeho blízkosti, byl jako ta nejnávykovější droga. Při každé jeho zprávě se mi rozbušilo srdce, byla jsem jako zbavená rozumu. Jak je možné, že i když ho vůbec neznám, dokáže mě "ovládat?" Psali jsme si skoro každý den, možná snad i opravdu každý den?! Ale jednoho dne se to posunulo o kousek dál. Jelikož mi bylo 15, puberta byla opravdu v popředí, takže mé chování tomu stoprocentně nasvědčovalo, takže, když přišlo na řadu obvyklé rýpaní do sebe, rozhodla jsem se pro něco, co jsem doopravdy neměla dělat - pro ""trest."" Vlastně pro dva. Jedním z nich byl ten, že za každé slovo "nebreč" mi dá pusu a naopak. To slovo mě šíleně rozčilovalo a zároveň jsem si ho tak přála slyšet. Druhým "trestem,"jistě, jak jinak nazvat pubertální záminku, abych ho mohla vidět, i když šlo vlastně o jeho potěšení a svým způsobem využívání mě z jeho strany, které jsem vlastně nadhodila sama, prostě hloupá dětinská puberťačka, bylo následující. Cestou ze školy jsem vystoupila o pár měst dřív a šla k němu. Jelikož jeho ségra byla zrovna nemocná, muselo to být maximálně "nenápadné." Přišla jsem a on odešel. Chvíli jsem si povídala s jeho ségrou a pak mu napsala SMSku, jestli to platí. Zabrněl mi mobil v kapse s odpovědí, ať sjedu výtahem do přízemí. Cesta z posledního patra do přízemí byla snad nekonečná, připadala jsem si, že tento nezapomenutelný modrý panelák má snad 100 pater! Otevřela jsem dveře. Stál v té své fialové mikině, v té mikině, kterou když někde zahlédnu dnes, na chvíli se mi zatají dech. Odemkl jedny dveře, pak další a zamkl za sebou. Cítila jsem se, jak když mě jeho oči probodávají a zároveň mě jeho pohled zbavil veškerého pohybu. Řekl mi, že mi nevěří, že to udělám, chvíli jsem si myslela, že má pravdu, jen jsem stála a zírala na něj jako na nějaký zázrak. Arogantně se pousmál a chytil zip mé bundy, té bundy, kterou i když už dávno nenosím, schovávám ji doma jako nějaký poklad. V té chvíli otevřela dveře jedna ze sousedek. Šli jsme o kousek dál a chvíli na sebe jen tak koukali. Potom mi "přikázal," ať si kleknu, po malém váhání, jestli na to fakt mám, jsem to udělala.

Měl, zjevně své oblíbené, šedivé tepláky, takže se zipem nebo s páskem jsem si opravdu starosti dělat nemusela. Na chvíli jsem zadržela dech, protože vzrůstající strach a zároveň touha se ho konečně dotknout, mě omráčila. Řekla jsem si, že teď, teď už prostě nesmím vycouvat, už jen proto, že mě podceňuje a shazuje tím, že tvrdí, že na to nemám, tak jsem zavřela oči a začala se ho dotýkat. Za pár minut, kdy jsem asi vůbec nevnímala svět okolo sebe, místo jakýchkoli myšlenek jsem měla jen pusté prázdno, místo jakýchkoli zvuků slyšela jen své bušení srdce a jeho opět zpomalující se dech, se obléknul, zamkl za sebou a jeli jsme spolu výtahem opět do posledního patra. Nic jsme neříkali, jen zírali do tmavé podlahy ne zrovna novodobého výtahu. Když jsme byli nahoře, otevřel dveře a řekl: "Nebreč." V tu chvíli pro mě tohle mnou nenáviděné slovo znělo tak sladce a ještě když k tomu přidal svůj kolena podlamující úsměv. Dala jsem mu rychlou pusu, sundala si boty a utíkala za jeho ségrou. Bezpochyby něco tušila, už jen proto, že jsem se vrátila a viděla můj blažený výraz, samozřejmě jsem tajemství neudržela. Během potichého vyprávení svého dnešního zážitku Věrce, se on pomalu vytratil na trénink, nečekaně fotbalový. Po několika hodinách klábosení jsem nasedla na autobus a odjela s báječným pocitem domů. A jako správná puberťačka jsem mu ihned zase napsala. Konverzace se nijak neměnily, pořád to samé rýpání a povídání si o blbostech. Čas plynul dál a já si uvědomovala, jak do něj začínám být větší a větší blázen. Jednoho dne jsme do sebe opět rýpali a přišel na řadu další z mých výlevných "nápadů." Celou konverzaci si už opravdu nepamatuji, jen vím, že jsem mu napsala něco ve smyslu, že pokud do mě nepřestane rýpat, přivodím mu za trest noční můry. Následovně jsem mu o pár dní později dala pod polštář svou fotku s dopisem na druhé straně. Vlastně ode mě měl (?má?) mnoho dopisů, za které bych si dnes právem nafackovala. Probíhalo takhle několik týdnů, možná i měsíců - neustálé psaní, míjení u něj doma, až jsem se jednoho dne dozvěděla, že nejsem jediná, která o něj má víc než velký zájem. No dobře, tak jsem se jako správná, už 16ti letá holka rozhodla se s tou mou konkurencí seznámit, jmenovala se Tereza. Od první chvíle jsem ji neměla ráda už jen za to, že samozřejmě vypadala lépe jako já a ještě ke všemu se o něj všemi silami snažila. Zašla jsem s ní a se svou kamarádkou ven, sedli jsme si do parku, povídali si a jedna druhou "nenápadně" proklepávali a zjišťovali vše o něm. Už nevím jak a ani proč, ale šli jsme si sednout k němu před barák. Po chvíli jsme ho v dáli viděli, šel opět z tréninku. Když nás uviděl, otočil se a šel jinam, dnes ho maximálně chápu a stydím se za své/naše chování. Když mu asi došlo, že neodejdeme, rozhodl se jít domů. K mému nepotěšení za ním šla Tereza, nevím, co mu řekla, netuším, co dělali, ale jako správná 'rivalka' mi při odchodu zabouchla hlavní dveře. Přeci jen jsem se tam ale probojovala a vyjela jsem opět do posledního patra. Jako správná, s prominutím, nána jsem ťukala tak dlouho, dokud neotevřel a naštěstí si už ani nepamatuji, co vše jsem mu řekla, jen vím, že mi zabouchl dveře se slovy, že je unavený z tréninku a já v tu chvíli propukla v pláč s vědomím, že ho vážně miluji. Když si na to někdy vzpomenu, když o tom teď píšu, v první řadě je mi tak strašně trapně, že jsem váhala, jestli tuhle svou puberťáckou éru vůbec sepsat a v druhé řadě je mi ho fakt dost líto. Přijela jsem domů a zase mu napsala. Byla jsem na něj zlá, hnusná, poslala ho bůhví kam a zablokovala jsem si ho. Vydržela jsem to asi jen dva dny a opět si ho přidala, omlouvala se a psala si s ním dál. Časem se vše urovnalo a vlastně vše pokračovalo ve starých zmiňovaných kolejích. Jednoho dne nějakým způsobem došlo na to, že mi řekl, že by se mnou chtěl spát. Ano, chtěla jsem to taky, ale když už na to mělo přijít, vycouvala jsem, prostě jsem na to neměla dost odvahy a sebevědomí. Tak mě alespoň na konec odvezl na nádraží a odjela jsem autobusem domů, kde jsem pak hodila tašku do kouta a plakala a nadávala si, že jsem fakt hloupá, že jsem to neudělala. Další rok vlastně probíhal také stejně - psaní, občasné potkání se, opět bloknutí, které většinou pramenilo z toho, že kdykoli jsme měli jít ven, tak to nakonec odvolal, pak zase série dětinských výmluv a omluv, pak zase psaní a stááále dokola. S Terezou se postupem času nějak přestal bavit úplně. Mezitím jsem měla pár vztahů, které ale skončily dřív, než vlastně pořádně začaly. Trápila jsem se těmi rozchody, vždy jsem říkala, že tu danou osobu miluji, plakala jsem pro ni, ale s odstupem času mi došlo, že to nebyly slzy rozchodu, to byly slzy zklamání, že nemám nikoho, kdo by mi ho nahradil a pomohl mi se od něj odpoutat, i když je to fakt sobecká volba 'odmilování se.' Jednoho dne, kdy už jsem si říkala, že už je to snad dobré, že ho určitě nemiluji a už jsme si ani nějak moc nepsali, přišlo něco, co mě zlomilo. Projížděla jsem facebook a narazila jsem na něco, co mě láme srdce dodnes - "XXX je ve vztahu s XXX" Zaklapla jsem počítač, zavrtala hlavu pod peřinu a brečela jsem hodiny a hodiny, vzpomínala jsem na naše "nebreč," které vlastně 'funguje' i dnes. Viděla jsem před očima jeho tvář, cítila jeho vůni a cítila neskutečnou závist slečně, která měla to štěstí a stala se jeho přítelkyní. Během dalších dvou let, kdy mi bylo už 19, jsem se s tím tak nějak z části smířila, spíš si na to zvykla. Troufám si říct, že za tu dobu jsem dostala rozum, nepořádám žádné přihlouplé výlety před jeho dům atd. Píšeme si dodnes. Náš vztah je jiný, než byl na začátku, já jsem jiná i on je jiný. Vlastně bych řekla, že si opravdu hodně rozumíme... Možná?! Zná mě jako nikdo jiný, doufám, že i já znám jeho a nepletu se. Můžu mu cokoli říct, cokoli se mi stane, cokoli se v mém životě změní, o všem si povídáme, je vlastně jako můj nejlepší přítel. Během častého psaní jsme narazili i na věci, které mě opravdu zaskočily, nerozumím jim a neskutečně si vyčítám pár věcí. Řekl mi, že kdyby nebyl s X, tak jsem jediná holka na světě, s kterou by byl. Pravda, nebo jen přihlouplá 'utěšující' fráze? Řekl mi, že mě má děsně moc rád a že je to kousek od milovat. Dodnes mě to vrtá hlavou a vím, že ten kousek není kousek, ale pořádný kus a ten kus je jeho přítelkyně! Nejvíc ze všeho mě ale zabolela věta, kdy mi řekl, že kdybych se s ním tenkrát vyspala, třeba bychom spolu byli, protože by na mě pak musel myslet. Jak tohle sakra může někdo říct? Láska nebo zamilovanost opravdu nevede přes postel. Utěšuje mě fakt, že tuhle poslední větu řekl už dááávno. Možná si to jen namlouvám, ale za tu dobu se změnil. Z arogantního namyšleného kluka je, podle mě, milý, hodný, rozumný muž. Opět v mém životě proběhlo pár vztahů, nebo spíš snaha o ně, ale v mé hlavě pořád zněl jen jeho hlas, při každém objetí jsem si představovala, že mě objímá on, i přes to všechno, jak mi svými slovy i činy dřív ublížil. Před asi 16ti měsíci, jsem opět zavítala k němu domů se stejnou "záminkou" jako úplně poprvé v tom neútulném sklepě. Čekala jsem, že se zdržím tak 20 minut a pošle mě pryč. Mýlila jsem se, řekl mi, ať si lehnu vedle něj, dal mi pusu do vlasů a po chvíli usnul. Pospíchala jsem do školy, tak jsem sbalila tašku a potichu se vytratila na chodbu, ale někoho jsem slyšela, tak jsem se zase vrátila a řekla si, že se vytratím za chvíli. Seděla jsem na posteli, koukala na něj a bylo mi strašně smutno z toho, že jsme se skoro rok neviděli a on spí, nepovídá si se mnou, ale prostě spí. Tušila jsem, že se určitě zase dlouhou dobu neuvidíme, tak jsem ho vzbudila a řekla mu, že pojedu autobusem a že mě odvážet nemusí, chtěla jsem naposledy vidět jeho oči a slyšet jeho hlas. Nakonec mě přeci jen odvezl. Sice byl duben, ale po cestě začalo sněžit, stejně jako v mém srdci. Celou cestu jsem jen zírala skrze ta zasněžená okna a přemýšlela, jestli se vůbec ještě někdy uvidíme a cítila na sobě jeho letmé pohledy. Vystoupila jsem z auta, odešla do školy a asi 20 minut seděla v šatně a byla jsem jako v tranzu. Pořád jsem cítila jeho polibek ve vlasech. I po tolika letech ve mně dokáže probudit pocity, jako kdyby to byl první den, kdy se setkáváme. Po tomto našem setkání se opět nic nezměnilo, celých pět let je vlastně stále o tom samém. Jen už jsme jiní, vyspělejší, ale zbytek je beze změny, až na jeho zadaný a můj zlomený stav. Napsal mi, že jsem jediná holka, s kterou by X podvedl, což je vlastně pravda, už to udělal. Nesnáším nevěru, ať už z jakékoli strany, nesnáším i to, když je někdo ten člověk, se kterým je podváděno, ale v jeho případě..... Nikdy mu neodolám, nikdy neodolám jeho nabídce, nikdy nepohrdnu tím, abych mohla být v jeho blízkosti a dotýkat se ho, i když vím, že mě to spíš ničí život a nikdy se tímhle stylem nehnu z místa. Nikdy nepochopím ji, X, podvedla ho. Jak to mohla udělat? Říkám si, kdyby ho opravdu milovala, tak to neudělá a alkohol není absolutně žádná výmluva. Vždyť přeci když upřímně miluješ, nepodvedeš, nezlomíš druhé osobě srdce, budeš si vážit toho, že ji máš, i kdybys v sobě měla alkoholu klidně kýbl! Když jsem se to dozvěděla, rozplakala jsem se. Měl by spíš plakat on, on měl zlomené srdce, ale... Není nic horšího, když někdo, koho miluješ, trpí a láska tvé lásky si jí neváží! Chtěla jsem nasednout do autobusu, jet za ní a normálně ji zfackovat, nikdy jsem nikoho takhle nezačala mít nerada jako ji za to, co provedla! Postupem času se mezi nimi, řekla bych, vše urovnalo. Psali jsme si dál, dusila jsem v sobě to vše, co tam už 5 let nosím a dělala jsem, že jsem jen jeho kamarádka. I po tolika letech ho stále nepřešlo to, že se mnou chce spát, prý z touhy, ale co touha vlastně znamená? Je v ní vůbec aspoň kousek citu, když tvrdí, že by X podvedl jen se mnou? Na druhou stranu mě to těší, pět let a stále ho to nepřešlo a i když, jak říká, miluje svou přítelkyni, stále jsem tak nějak "ve hře." Tak jsem se tedy jednoho dne opět vydala k němu. Lehli jsme si na postel a chvíli si jen povídali, otočila jsem se a na nočním stolku jsem uviděla pexeso, které bylo vytvořené z jejich fotek, vedle toho stála jejich zarámováná fotka a když jsem změnila směr, kam koukám, uviděla jsem na "nástěnce snů a přání" jejich další společnou fotku. Opět přišla vlna žárlivosti, vzteku a především bolesti. Nemohla jsem. Nemohla jsem se s ním vyspat, nemohla jsem to udělat ani X, i přes to, jak ji nesnáším za to, co mu provedla! Čekala jsem, že mě pošle někam hodně daleko, že se bude zlobit a definitivně už se na mě vybodne,ale.... Ale i přes to, že před *tím* se choval jinak, byl arogantní, chladný, odtažitý, tak teď, teď mi řekl (opět), ať si lehnu k němu. Položil si svou ruku na mou, pomalu mi stékali slzy, políbil mě na rameno a jen jsme tiše leželi. Pocity štěstí s výčitkami a bolestí se jen stále točily dokola. Asi po hodině jsem šla na autous a jela do školy, což jsem dělat neměla. Něco uvnitř mě mi říkalo, že už ho neuvidím, že jsem promarnila svou poslední šanci. Slzy se mi draly do očí každou chvíli, bylo mi tak, jako kdyby mi někdo sebral vše, co mám, nemohla jsem to ve škole vydržet, prostě jsem musela odejet. Potřebovala jsem pár dní, abych se vrátila tak nějak zpátky do normálu. Byl květen, maturita, takže mé starosti směřovaly i jiným směrem. Po úspěšném dokončení praktické části jsem mu to samozřejmě musela sdělit a tak nějak z našeho rozhovoru vyplynulo, že se sejdeme a na "oslavu" si dáme lambádu. (:D) Slíbil mi, že bude mít za 14 dní více volna a určitě přijede. Jeho 14 dní už trvá 15 měsíců. Jako vždy jsem to překousla a dělala, že mě to opět o trošku víc nenalomilo srdce. Ani na konci maturit mě štěstí nějak nenavštívilo a mohla jsem si jen vyčítat to, že z jednoho předmětu půjdu maturovat v září znovu. Takže o prázdniny jsem měla postaráno - učení. Většinu času jsem trávila u babičky. Když jsem jednoho dne, koncem srpna, seděla venku na lavičce, zabrněl mi mobil, byla to zpráva na facebooku od ní, od X! Měla jsem strach, že se něco dozvěděla, i když neměla jak. Pozvala mě na oslavu jeho narozenin, kterou pro něj chystá jako překvapení, podle jejich slov jsem člověk, kterého by on rád viděl. Jak to může vědět? To se o mně baví? Ne, nejdu! Nebudu se dívat na to, jak sedí vedle sebe, drží se za ruce, objímají se a jsou šťastní, zatímco já bych seděla vedle a v duchu si nadávala, ať hlavně sakra nebrečím. Vymluvila jsem se na to, že nemůžu, protože se musím učit na maturitu. V tu chvíli jsem děkovala za to, že jsem v jednom předmětu selhala a teď mě zachránil. V září už jsem maturitu samozřejmě měla, tak jsem si začala hledat práci. Týdny utíkaly jako voda, ani jsem se nenadála a byl listopad - nástup do mé první práce. Od té doby mi přijde, že je měsíc jako týden, ne-li 2 dny! Vše mi tak rychle utíká a já si čím dál více uvědomuji, že ztrácím život čekáním na osobu, která mě milovat zjevně nikdy nebude a tomu "kousku od milovat," jak to nazval, tomu opravdu nevěřím. Ani jsem se nenadála a byl duben, konkrétně 3.dubna. Několik dní jsme si nepsali a já doufala, že dnes, když mám ty 20.narozeniny mi popřeje a třeba si zase budeme chvilku psát, jenže to se nestalo. Po 5ti letech neví, kdy mám narozeniny? A ještě ke všemu to tu má i napsané! Opravdu začínám pochybovat o tom, jestli to vše, co mi píše, nejsou jen laciné řeči, co když tohle píše každé? Ale srdce mi říká, že takový není, vždyť ho přeci znám, nebo ne? Po pár dnech mi s omluvou popřál. Lepší, než nic, to se může stát každému. Dětinská útěcha, ale zabrala. Za pár dní jsme si psali a řekl mi, že by chtěl přijet. Tak moc ráda bych ho viděla, ale proč sakra zase jen na, jeho slovy, požužlání? Jsem snad nějaká jeho osobní coura, která tu pro něj vždy bude, když zrooovna po roce bude mít chuť? Ne, napíšu, že teď nemůžu. Navíc jsme se přes rok neviděli a bojím se, jestli bych se mu ještě vůbec líbila?! Před necelými 14ti dny, tedy v květnu, jsem mu napsala, že už mi po naší roční absenci chybí. Odpověděl - "Co takhle se o víkendu vidět?" Byla jsem štěstím bez sebe, že bych ho mohla po tolika nekonečně dlouhých měsících zase vidět a třeba konečně pořááádně obejmout. Domluvili jsme se na sobotu. Ty 3 dny se vlekly jako celý týden. V sobotu ráno jsem mu ještě pro jistotu napsala, vypadalo to, že to platí. Už od ráno jsem lítala od skříně ke skříni a hledala, co si vezmu na sebe. Srdce mi bušilo jako o závod, bylo jsem šíleně ve stresu, ale zároveň tak spokojená. O půl 3 jsem si zašla do města a ve 3 hodiny jsem šla na benzinku, kde jsme se ve 3 měli sejít. Bylo 15:15 a on nikde. No, mohl se zdržet, taky většinou chodím pozdě. 15:30 zkusím mu napsat SMSku. 15:45 Co když se mu něco stalo? Neodpovídá, mobil nebere. Mám o něj fakt strach. Napíšu mu ještě jednu zprávu. 16:05 vzdávám to, jdu do parku, beztak určitě usnul a já si o něj dělám starosti. 16:10 SMSka - Promiň, usnul jsem. Jako bych to neříkala, ještě v 1 jsme si psali a on si jde prostě lehnout a spát, aniž by si nařídil budík? Já kvůli němu nemohla spát a on si jde spát těsně předtím? No, dobře, může se to stát, nechám to být, napíšu mu, jestli ještě mám čekat, nebo ne. 17:00 žádná odpověď, to už mi nějakou tu chvíli stékají slzy po tvářích a ptám se sama sebe, proč mě ignoruje? Proč neřekl narovinu, že nehce přijet? Proč mi navrhl, jestli se o víkendu uvidíme, bylo to jen z lítosti? To jsem mu vážně tak ukradená a není ochotný kvůli mně obětovat ani jednu pitomou hodinu za rok? 18:30 kašlu na to, jdu domů! 19:00 Sedím na zahradě, sluchátka na uších, sleduji facebook, jestli náhodou nenapsal tam, nic, ani čárka, přitom je online. Co jsem mu jako sakra udělala? Já bych měla být naštvaná, že mě tam nechal trčet samotnou a teď ještě bez odpovědi. Asi večer někam zajdu s rodičema, nesmím na to myslet. 21:00 - už hodinu sedím, civím do poloprázdné sklenice vína a vypouštím všechny ty hlasy okolo mě, které patří všem těm lidem v hospodě. Kouřím jednu cigaretu za druhou, potlačuji pláč a nechápu absolutně nic. Ne, nemůžu tu dál trčet, jdu domů. Zakopávám podpatky do kouta, napouštím si vanu a lehám si do ní, pomalu se ponořuji pod vodu a smývám ze sebe všechen ten make-up, který mi byl na nic a ničím tak účes, který mi zabral celé dopoledne. Musím se co nejdřív dostat do postele, nesmím na to myslet, jinak mě to zase zlomí a to prostě dovolit nesmím! Neděle, stále bez odpovědi. Naštěstí jsem sama doma, takže mě nikdo nebude bombardovat otázkami, co mi je. Celý den sedím na zahradě a pozoruji zbytky loňské vody v bazénu. Začíná pršet. Jediný fakt, který po 6ti hodinách civění do jednoho místa, vnímám. Nasazuji si kapucu a pouštím svůj playlist v mobilu znovu. Proklínám všechny ty texty písniček, které jsem Ti kdy poslala a chtěla Ti jimi něco říct a proklínám všechny ty texty písniček, které jsi mi poslal Ty, i přesto, že si mi tím nechtěl říct nic, vůbec nic. 22:00 asi bych mohla jít domů. Motá se mi hlava, obrovskou rychlostí mi buší srdce, v břiše mi kručí, bolí mě žaludek, klepou se mi ruce a cítím maximální beznaděj, co víc si můžu ještě přát? Pondělí, alespoň, že jdu dnes ven s kamarádkou, sice ji nezávidím, že bude muset poslouchat mé otázky "proč?"  ale alespoň si konečně s někým promluvím a ne jen v duchu sama se sebou. Sedíme na lavičce, povídáme si a neřešíme nic jiného, než Tebe. Po několika hodinách, kdy jsem se stejně žádného rozumného vysvětlení nedopátrala, jdeme domů. Sedím na posteli a vše se ve mně svírá a zase jen pláču a pláču. Cítím se, jakobych ztratila veškerý smysl života, všechen můj optimismus je pryč, potřebuji jen Tebe a Tvé objetí, to jediné mě zachrání. Udělala bych cokoli na světě pro jednu hloupou, pitomou omluvu nebo vysvětlení. Cele dny jen sedím a čučím někam mimo, takhle se žít prostě nedá, zoufalost mě dohání k šílenství! Úterý - konečně odpověď. "Neber si to osobně, mám teď nějaké své problémy, tím to končí." Dělá si srandu? Proto mě nechal stát několik hodin na benzince, bez odpovědi, jestli mám čekat, nebo ne a beztak už ráno věděl, že nepřijede a nebo byl s X! Myslela jsem, že si důvěřujeme, že když on je tu pro mě, jsem tu samozřejmě i já pro něj. Proč mi to neřekl? To mi nevěří? Co když si se mnou celou dobu jen hrál a někdy něco použije proti mně? Ale já ho nechci ztratit, už takhle mám pocit, že se vzdaluje, hodně vzdaluje. Jsem asi hloupá, ale zkusím ho nějak podpořit a říct mu, že kdyby něco, jsem tu pro něj. Nechápu, co to se mnou dělá. Pět let a já jsem jím stále omámená. Stále mi ubližuje a já jen stojím na místě a jsem tu pro něj dál. Uběhlo pár dní a zase si tak nějak píšeme. Nejdřív jsem mu tak trochu vynadala, ale stejně nepochopil ten pravý smysl mého textu. Teď je to mezi námi nějaké, všelijaké. Alespoň já mám takový pocit. Jeho ignoraci a vykašlání se na mě jsem úspěšně překonala, ale pocity beznaděje a potřeby ho obejmout nezmizely, spíš naopak. Nevím, jaké byly nebo jsou jeho problémy, vlastně už ani nevím, jak se má, ale vím, že se mi vzdaluje. Čím víc se snažím ho mít zase blíž, jakoby se ještě víc posouval dál. Je mým nejlepším přítelem a zároveň tím největším nepřítelem, který mě ničí. Ničí mě zevnitř, je jako má droga, můj opiát, můj zloděj zdravého rozumu, můj čaroděj, který mě okouzlil a začaroval, moje světlo ve tmě, ale zároveň tu tmu vždy vytvoří. Láme mi srdce každým dnem. Každým dnem, kdy někde vidím jejich společnou fotku, kdy vidím něco, kde je její jméno. Vím, že nikdo na světě už ho nemůže milovat tak jako já, ani ona. Vždy jsem si říkala, že je to jen nějaká ta pubertální láska, zmýlila jsem se. Mám strach, že nedokážu být s nikým jiným.
A poučení na závěr? - Dávej si pozor na to, koho si přidáváš na facebook :))))))))) 

Pokud si to dočetl/a až sem, máš výdrž a obdivuji Tě, že si vydržel/a číst mé, po dlouhé době, výlevy emocí :)))) A omlouvám se, že je to psané tak nějak všelijak a často se opakuji, ale snažila jsem se tam zachytit za těch 5 let jen ty situace, které jsou pro mě vnitřně důležité a někdy mi přijde, že každý nový rok je vlastně stejný jako ten předešlý, takže opakovat se to musí :))))) A asi nedokážu přesně a správně popisovat situace :))))
Přeji Ti hodně štěstí při hledání toho Tvého přítele, nikoli nepřítele!! :)))
PS: Berte tento článek spíš jako takovou "zpověď do deníčku" :D :))))  

s54c6sa

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře