Opravdu je toto ta dospělost,kterou jsme si přáli?

16. červenec 2015 | 16.07 |

5484zfuzd

Říkám si, proč jsem si vždy tak přála být dospělou? Možná to bylo tou vizí, že si budu moct určitým způsobem dělat, co chci. Budu si moct koupit cokoli se mi zlíbí, aniž bych musela prosit o peníze. Nebudu se muset učit, půjdu do práce, prostě si to tam odpracuju, půjdu domů a budu mít klid, jenže ono je to všechno jinak. Kdybych měla tu možnost, vrátila bych pár let zpět, obzvlášť kdybych měla možnost nahlédnout do budoucnosti a víc než 100% bych udělala vše jinak...
Už si nemůžeš říct, že si ráno pospíš a nepůjdeš do práce, protože Ty tam prostě musíš, i když budík v 5 ráno není tím nejkrásnějším začátkem dne. Dřeš do večera, vrátíš se o půl 8, stihneš leda tak skočit do vany a jdeš spát a stále dokola. Někdy je výhoda mé práce to, že mám nepravidelné směny, takže někdy jsem v práci skoro pořád, podruhé (málokdy) mám třeba 5 dní volno, proto si těch dní vážím víc, než kdykoli předtím a snažím se maximálně věnovat tomu, co miluji - psaní.. 
Už nechodíš do města pouze za kamarádkami, jdeš tam proto, že musíš nakoupit, protože doma najdeš leda tak poslední skoro dopitou láhev vody. Nemůžeš ve svém volnu vstát k obědu, protože ho musíš nejdřív uvařit, takž vstáváš v 8, zbytek dne uklízíš, co se dá a večer jsi rád, když máš možnost na chvíli vypadnout a jít si někam sednout na pivo. Takže už vlastně chápu všechny ty, které jsem dřív potkávala skoro denně, jak jdou do hospody a myslela si o nich svoje. Protože ono 'jít na jedno' je jedna z mála věcí, které Ti ještě zbyly. Vždy jsem si říkala, proč například rodiče pořád říkají, jak mají málo peněz, přitom vydělávají dost. I tohle je jedna z věcí, které už naprosto rozumím. Zaplatíš za to, že máš vůbec kde spát a to je jen jedna nepatrná věc z mnoha, zaplatíš další, další, další a další věci a nakonec Ti nezbyde skoro nic, i když ta částka, která Ti zbyde, se mi dřív zdála vysoká. Neustále jsi ve stresu, jestli Ti vystačí peníze, protože už Ti nikdo na požádání žádné nedá. Pár dní před výplatou se modlíš, aby přišla včas, protože v peněžence máš sotva stovku a každý den Ti připadá jako týden, ne-li měsíc! Cítím uvnitř sebe všechny ty změny, které se z počátku zdály jako nepatrné. Ještě před 14-ti měsící jsem si říkala, že už mě nikdy nepotká nic horšího, než maturita, ale potkalo - opravdový život, kde prožíváš maturitu denně a nejde Ti už jen o hloupou známku, jde Ti o všechno. 
Čas od času si sednu na zahradu, pustím si písničky a přemýšlím o svém dosavadním životě. Bojím se toho všeho, co mě ještě čeká, i když to bude ve většině stále stejné a to je ještě horší. Už se nemůžu obracet na přátelé, rodiče,.. už je vše jen na mně. Jsem v tom sama. Nikdo za mě nic nevyřeší, nikdo mi s ničím nemůže pomoct a v tu chvíli na mě ještě víc doléhá ta nekončící samota, kdy vedle sebe nikoho nemáš, nikdo Tě neobejme a neřekne Ti: "Jsem tu pro Tebe." Sedím vlastně pár metrů od domu, kde žiji, kde bych se měla cítit bezpečně, ale zároveň se cítím jako na opuštěném ostrově, který má sotva metr krát metr a kolem dokola krouží žraloci, kdy Ti stačí malé zaváhání, malé klopýtnutí a zabijí Tě.

Je to jako když stojíš nad nekonečnou propastí a jen doufáš, že Tě tam někdo nestrčí, nebo že nezačne foukat ukrutný vítr, který Tě tam smete a Ty už se nikdy nedostaneš zpět. S tím souvisí i to, že už se nekoukáš po každém hezkém klukovi, co projde, protože to, že máš v hlavě trochu jiné věci, je jedna věc, ale druhou věcí je, že vlastně už nehledáš kluka, s kterým se budeš procházet po parku, ale hledáš muže, u kterého víš, že se na něj můžeš vždy spolehnout, toho rozumného muže, který už ví, co chce a není uvnitř sebe tím puberťákem, kterého zajímají leda tak počítačové hry, to, kam se půjde o víkendu ožrat' a jestli je jeho holka královnou krásy třeba i s omezenou inteligencí, protože ten muž moc dobře ví, že chce ženu, která bude jednoho dne jeho skvělou a starostlivou manželkou, matkou jeho nádherných dětí a milenkou, s kterou nemá potřebu se ukazovat jen kvůli tomu, jestli má světově proslulé míry a Ty moc dobře víš, že přesně za tohle ho budeš milovat ještě víc. 
Nejhorší je pro mě toto léto. Mé první pracovní léto, kdy poprvé v životě nemůžu vyrazit na celý měsíc k babičce, kde mi bylo vždy tak báječně. Poprvé po 20-ti letech si nemůžu s přáteli užívat prázdnin, poprvé nemůžu jít na celoročně očekávanou pouť, protože budu v práci. Žiji v naději, že toto je jen dočasné, že je to jen náhlý stav mých všech 'poprvé.' 
Mou největší obavou je ale to, až jednoho dne začnu pomalu po jednom ztrácet svou rodinu, od prarodičů až po rodiče. Ten den je mým největším strašákem. Sice si třeba říkáš, že je mi teprve 20, ale na druhou stranu jsem nejmladší dítě svých rodičů. Vždycky jsem pociťovala, že jsem nějaká jiná, než ostatní, že asi dospívám nějak rychleji a možná to tak přeci jen bude. Když si vzpomenu na to všechno, co jsme se učili například v psychologii, nebo co jsem kde četla, tyto stavy by měly přijít až kolem 30-ti, což mi nahání ještě větší strach. Říká se, že jsi tak starý, na kolik se cítíš, takže pokud jsem ve svých 20-ti letech cítím na 30, není to zjevně tím nejlepším startem. Nejvíc ve svém životě lituji toho, že jsem nešla dál studovat, mým největším snem bylo být psychologem. Nechala jsem se zastrašit angličtinou, protože jsem se podceňovala, že na to nemám a nakonec jsem přihlášku neposlala. Teď už je pozdě. Peníze na dálkové studium nemám a denní mi nikdo logicky platit nebude a navíc vím, že bych to dálkově spolu s tím vším momentálním stresem a ne zrovna nejlepší prací ani nezvládla. Vzdala jsem se svého snu pro hloupý strach. Proto, pokud máš čas, pořádně si rozmysli, co v životě chceš a nikdy nezahazuj něco, co ze srdce opravdu chceš, ať už se bojíš sebevíc, protože nakonec to zvládneš! Ber to jako takové ponaučení z mé chyby a jdi si pro to, co si přeješ. A pokud už nemáš tu možnost jako já a třeba se cítíš jako já, věř, že časem bude všechno báječné. Věřím tomu já, věř tomu taky, nedělej si starosti, zkus zatnout zuby a jít dál. Tahle cesta nikdy nebude hladká, nikdy nebude bez hrbolů, ale budeme natolik vytrénovaní, že nám bude připadat, jakoby hladkou byla. Věřím tomu, až jednoho dne budu mít vše, co mi teď schází, rozhodnu se i pro svého pohádkového psychologa. Ať už je Ti jakkoli, ať už si myslíš, že se nikdy nic nezmění, rychle na to zapomeň, protože nic není tak zlé, jak to vypadá, i když moc dobře vím, že teď si to myslíš. Kdykoli Ti zbyde chvilička času, věnuj ji sobě a tomu, co miluješ, zase Tě to o kus posílí. Znám to sama od sebe - kdykoli sem něco napíšu, i když si to čte minimum lidí a někteří na to spíše jen kliknou a nepřečtou si to, i tak mi to dodává něco nepopsatelného. I kdybych tohle vše psala pro jednu jedinou osobu na světě, bylo by to báječné, obzvlášť kdyby Ti to pomohlo. Kdykoli se Tě snažím povzbudit a nakonec to zveřejním, přečtu si to a rázem to povzbudí i mě. 
Na závěr Ti jen povím to, že jsi skvělý a úžasný a přesně takový bude brzy i Tvůj život, protože bude odrazem Tebe samého. Měj se krásně a netrap se.. ♥
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší